VYBERTE SI REGION

Divák si díky tanečním filmům uvědomí poezii běžného života

Praha /FOTOGALERIE, ROZHOVOR/ - První ročník festivalu tanečních filmů se v Praze konal v roce 2009, letos se uskuteční počtvrté. Před šesti lety si jeho pořadatelky kladly za cíl především osvětlit lidem, o jaký žánr jde a vyvrátit povědomí o tom, že nabídne záznamy tanečních divadelních představení.

21.4.2015
SDÍLEJ:
Fotogalerie
4 fotografie
Umělecká ředitelka festivalu tanečních filmů Jana Návratová.

Umělecká ředitelka festivalu tanečních filmů Jana Návratová.Foto: archiv Jany Návratové

„Prolamovaly jsme samotné chápání tance na kameru, to, že je tanec schopný odvyprávět příběh stejně jako hraný film, anebo vyprávět něco, co vám jiný žánr neřekne," řekla v rozhovoru pro Deník umělecká ředitelka Jana Návratová.

Každý ročník se konal v jiném pražském kině, ten letošní se poprvé přesouvá do kina Lucerna.

Festival tanečních filmů 2015- Čtvrtý ročník přehlídky filmů s taneční tematikou se koná 23. až 25. dubna v pražském kině Lucerna.

- Během tří dnů budou mít diváci příležitost vidět na jednom místě desítky filmů dance for camera a taneční dokumenty z celého světa.

- Festivalu se osobně zúčastní i významné osobnosti tohoto žánru; hlavní hvězdou bude režisérka Clara van Gool, kterou proslavil taneční film Enter Achilles (festival nabídne retrospektivu jejích snímků).

Proč se festival koná pouze jednou za dva roky, jaký má tento koncept opodstatnění?

Vycházím ze své osobní praxe. Když si představím festivalový rok, jak v tanci, tak ve filmu, přijde mi, že pro publikum je další festival neúnosný. Tím spíš, když se koná na jaře, kdy je v Praze festivalů nespočet. Publikum, na které cílíme, má nabídku dostatečně pestrou. Druhý důvod je, že jsem zatím měla pocit, že se každý rok nemusí urodit něco příliš zásadního. Za dva roky už se ale ta pravděpodobnost zvyšuje. Abychom vždycky přinesli něco, co je zásadní, nemůžeme riskovat, že festival třeba nevznikne. I když je pravda, že rychlost, jakou dnes posiluje mediální tvorba, zasáhla i film. Možná že už by materiálu mohlo být dostatek na každoroční přehlídku. Budu ale uvažovat, nakolik šetřit diváky i naši energii.

Jaká byla prvotní myšlenka realizace Festivalu tanečních filmů?

Vystudovala jsem divadelní a filmovou vědu, po škole jsem se začala zabývat také tancem a přišlo mi, že se ta kombinace velmi nabízí. Motto festivalu také zní: že „tanec a film jsou si souzeni". Pořád jsem o tom mluvila, než naše festivalová ředitelka Marta Lajnerová řekla: „Takový festival tady není, uspořádejme ho." To ona řekla: „Pojďme do toho!".

Jak se za ty tři ročníky a šest let festival proměnil? Jaké vzpomínáte na úplné začátky?

Na začátku jsme všem vysvětlovali, co to vůbec taneční film je. Žánr dance for camera, taneční film, je velmi široký a dneska se do něj řadí kdeco. Do jisté míry zahrne kdejaký obrazový experiment nebo animované filmy. Na začátku si všichni mysleli, že budeme promítat Louskáčky v Národním divadle, že jde o záznamy představení. Prolamovali jsme samotné chápání tance na kameru, to, že tanec je schopný odvyprávět příběh stejně jako hraný film, anebo vyprávět něco, co vám jiný žánr nenabídne. Často jsou to velmi subtilní, snové věci, je v nich spousta poezie. Jde o metaforicky a esteticky velmi zajímavé záležitosti a zároveň prostor pro experiment.

Kdybyste žánr dance for camera měla stručně charakterizovat i dnes, jak byste ho popsala?

Je to žánr, ve kterém je hlavním výrazovým prostředkem tanec a taneční pohyb, výraz lidského těla. Dance for camera přivádí tanec do jiného kontextu, z jeviště a ze studia ho přesouvá do jiné reality, najednou se tančí v lesích, na ulicích či v metru. Divák si díky tomu může uvědomit určitou poezii běžného života.

Na přehlídce uvádíte především zahraniční filmy. Jak je to s tímto žánrem u nás, zaznamenává také posun?

Naštěstí je to čím dál lepší. Ráda bych podtrhla význam bratří Cabanů, o kteří v devadesátých letech natočil jeden ze zásadních filmů KusPoKusu a stali se s jednotkou Křeč průkopníky na tomto poli. My se snažíme naším festivalem podnítit tvorbu dance for camera tím, že během našeho festivalu probíhá pokaždé praktický workshop. Zveme zahraničního mentora, režiséra, který se studenty FAMU a českými tanečníky intenzivně pracuje a s každým ročníkem festivalu vznikne i kolekce českých tanečních filmů.

Takže je cílem festivalu také osvěta a samotné učení se tomuto žánru?

Za tu dobu vzniklo už asi dvanáct filmů, mají výborné výsledky a mnohé z nich už získaly i ocenění na mezinárodních festivalech. Letos přijede na přehlídku holandská choreografka Clara van Gool, která bude tentokrát pracovat s menším počtem lidí, ale o to intenzivněji. Naše know-how jsme za čtyři roky vylepšili o to, že samotná příprava na workshop začíná už v zimě. Kdy zúčastnění lidé píší scénáře, storyboardy, komunikují s mentorem a poté, co přijede, jsou připraveni a nachystáni na práci. Vědí, co a jak budou dělat a za ten týden intenzivní činnosti jsou schopni nastříhat, ozvučit, otitulkovat film, vymyslet jeho název a nakonec ho i odpromítat. Intenzita a ostrý režim jejich práce odpovídá současnému filmovému průmyslu, workshop je naučí pracovat rychle, efektivně a být připraven.

Funguje nějakým způsobem na zdejších vysokých uměleckých školách výuka tohoto oboru, žánru taneční film?

Existuje spolupráce mezi FAMU a HAMU, díky níž vznikají pracovní studentské etudy. Ambicí našeho workshopu je hotový snímek, pokud možno profesionální výsledek. Taky není úplně od věci, když se mladí filmaři a tanečníci setkají s určitou osobností, se kterou mohou zůstat nadále v kontaktu. Podle mě by tanec na kameru měl být jedním z hlavních předmětů na FAMU, protože učí čistě obrazovému vnímání. Tam si nepomůžete slovem, jde hlavně o kompozici, úhel kamery, dynamiku, rytmus. Nejde o story, ale o obraz. Film je vizuální médium, stejně jako tanec. Němý film či grotesky, to jsou v podstatě taneční filmy, choreografické záležitosti. Když bychom šli hluboko do historie, vidíme jasné paralely ve vývoji moderního tance a filmu. Vznikly takřka ruku v ruce na přelomu devatenáctého a dvacátého století a nikdy se neopustily.

Bude se letošní přehlídka nějak lišit od předchozích?

Zásadně ne, žánrově opět chystáme pásma dance for camera, krátké taneční profily. Dále potom retrospektivu již zmíněné Clary van Gool, sekci dokumentů a prezentaci s diskusí o českém dance for camera. Hlavní novinkou je uvedení světové premiéry snímku Michala Cabana a Vojtěcha Kopeckého Naučená bezmocnost. Jde o filmovou verzi site-specific projektu VerTeDance a Jiřího Havelky.

Jedním z cílů festivalu je představit českou tvorbu dál pro zahraniční diváky…

Jednoznačně, a to už se díkybohu daří. Za ty roky jsme se už naučili posílat filmy do zahraničí a vozit odtamtud ceny. V porovnání se začátky v roce 2009 se to nedá vůbec srovnat.

Panují v tomto žánru nějaké specifické zákonitosti?

Obecně zorientovat se ve filmovém světě nebylo pro nás, lidi od tance, úplně jednoduché. Platí tam jiné zákonitosti, a specificky tím spíš právě v tanečním filmu. Není to hollywood, nejde o klasické distribuční prostředí. Jedná se o velmi různorodý trh, filmy na něm například mají různou cenu. Jsou lidé, kteří jsou rádi za uvedení a poskytnou vám ho třeba za tričko. Potom jsou ale tací, kteří natočí tříminutový spot a chtějí za něj sto tisíc.

Podle čeho vybíráte, jaké filmy na festivalu uvedete?

Musím hledat. Jezdím po festivalech, vyhledávám na internetu, prostředí je dneska totiž i dost virtuální.

Našla jste pro letošní přehlídku nějakou perličku?

Mám velkou radost z filmu Muž za trůnem. Celý letošní festival jsem chtěla hodně soustředit na profesi choreografa, chtěla jsem toto povolání divákům trochu přiblížit. Jde vlastně o záhadnou profesi, ne každý ví, co takový choreograf dělá, kdo to vlastně je. Což je právě případ hlavní postavy tohoto filmu Vincenta Patersona. Je to člověk, který vymyslel všechny ikonické pohyby Michaelu Jacksonovi a kterého Vatikán prohlásil za satana, když Madonna s jeho choreografiemi jezdila po světě s „blond tour". Je autorem tanečních sekvencí Tance v temnotách Larse von Triera nebo choreografií pro Cirque du Soleil. Jeho dílo konzumujeme denně. Tito lidé do značné míry formují šoubyznys, jejich osud je ale často takový, že jsou to osoby bez rodiny, pořád na cestách, takže bez domova, zcela navázáni na příležitosti či na soubor, pro který tvoří. Velmi často jsou to absolutní workoholici, posedlí svou prací. Ale to mluvím i o choreografech v současném tanci nebo baletu. Jak osobitá a náročná je například vlámská choreografka so Ann Van den Broek představíme v premiérovém snímku The Lady in Black.

Kolik lidí za celým festivalem stojí?

Od začátku jsme tři ženy spolu se mnou - Marta Lajnerová a Karolína Hejnová, kterou vystřídala Petra Kašparová.

Pro koho je festival tanečních filmů určený?

Myslím si, že například snímek o Vincentu Patersonovi zaujme kohokoli jakékoli lidi, kteří mají kdo má rád rádi tanec a hudbu. Zákulisí světového šoubyznysu je všeobecně lákavé prostředí. zajímá je tento svět. Jinak je ale festival určen kulturnímu publiku, hlavně asi pro diváky, kteří jsou zvědaví na něco nového.

Jak jste na tom s finančními příspěvky a granty?

Docela hrozně, a to je to letošek ze všech ročníků ten dotačně nejlepší. Tím, jak jde o neznámou věc, trvalo víc než šest let, než grantové komise pochopily, že by bylo dobré naši akci podpořit. Museli jsme jim ukázat hotové filmy a například grantová komise, která financuje filmové workshopy, nám na náš nedala nic. Příspěvky dostáváme od Hlavního města Prahy a ministerstva kultury, návštěvu profesionálních mentorů podporují příslušné ambasády, letos je to Nizozemská. Dále spolupracujeme s Taneční sekcí Institutu umění, která podporuje zejména workshop.

Nakolik je stěžejní, že se festival koná v kině Lucerna?

Každý ročník pořádáme v jiném kině, pořád zkoumáme, kde to bude nejlépe fungovat. Kino Lucerna má úžasnou atmosféru, já miluji každé kino, ale Lucerna je skoro jako ze snu. Taneční filmy jsou taky trochu jako ze snu, takže se k sobě nějak esteticky hodí. Celý současný vývoj směřuje k tomu, že se na všechno budeme dívat doma v televizi. Jediný důvod, proč chodit do kina je, že budeme něco společně sdílet, nějaký společný zážitek. A tím podle mě mohou být i tyto filmy z rozličných prostředí a o zvláštních profesích, na které chodí podobně naladěné publikum.

Jana NávratováNarodila se v roce 1964. Vystudovala divadelní a filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

V letech 1993 až 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre, o českém divadle a tanci přednášela také v zahraničí.

Od roku 2005 do roku 2014 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna, pravidelně publikuje také v řadě českých médií.

Je uměleckou ředitelkou Festivalu tanečních filmů, jehož 4. ročník se koná 23. až 25. dubna.

Autor: Michaela Rozšafná

21.4.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies