Dokumentarista Karel Bělohlavý: Moudrosti a srandy není nikdy dost

Kdo má rád dokumenty a cykly tohoto charakteru, ten si ve vaší tvorbě jednoznačně „přijde na své“. Takový cyklus Ta naše povaha česká čítá téměř 400 natočených dílů. Díky nim jste měl možnost zjistit, jací my Češi vlastně jsme. Jaká je tedy naše povaha česká?
Mnohokrát jsem od moudrých filozofů slyšel, že naši povahu ovlivnilo to, že jsme v historii byli několikrát „převálcováni“ nejrůznějšími národy od západu k východu a od severu k jihu, a ty u nás vždy nechaly něco ze svých genů. Něco na tom určitě bude. Ale také si myslím, že málokterý národ prošel ve své historii tolika vzestupy a pády, tolikrát jsme byli na vrcholu slávy a moci, a naopak tolikrát poníženi a porobeni, že právě tyto proměny byly podhoubím pro vznik vlastností, jako jsou závist, podrazáctví, bezpáteřnost, neupřímnost, faleš, bezohlednost nebo sobeckost. A to nám nikdo neimplantoval, to jsme si v sobě různých dobách vypěstovali sami. Co mě ale v poslední době hodně zaráží, je obrovský nárůst vulgarity, cyničnosti, agresivity, brutality a primitivismu, a to nejen u mladé generace. Mimochodem, právě tomu tématu budeme věnovat jeden z nejnovějších dílů našeho cyklu. Ale na druhé straně, co mají ti mladí dělat, když se jim v tom ohledu nedostává vzorů…

Spousta vašich dokumentů má společného jmenovatele – jsou o zajímavých lidech – jak se takoví lidé vlastně pro televizní zpracování hledají?
Je to právě to neustálé hledání, sledování všeho, co se kolem děje. Číst takřka všechny noviny a časopisy, poslouchat rozhlas, sledovat internet a jiná média, být vnímavý a všímat si lidí kolem sebe.

Jak jste hledal aktéry pro zajímavý cyklus, jakým byli bezesporu Géniové, blázni a pábitelé?
Tento cyklus jsme vymysleli před lety spolu s režisérem Jaroslavem Večeřou a určitě byl pro nás vzorem génia s pábitelskými rysy malíř Libor Vojkůvka. A tak jsme podobné typy hledali. Vzhledem k tomu, kolikrát a s jakým úspěchem se už celý cyklus reprízoval, jsme se asi docela trefili. Myslím ale, že v naší zemi je ještě dost osobností, které by si zasluhovaly, aby o nich byly takové potréty natočeny. Moudrosti a srandy není nikdy dost.

Z vaší dílny vycházejí také cykly Křesťanský magazín, Cesty víry. Jste věřící?
Byl jsem pokřtěn, ale nemohu o sobě říct, že bych byl věřící člověk nebo, jak se říká, praktikující křesťan. Na to mám dost hříchů. Navíc si myslím, že více než hlásit se okázale k nějaké víře je důležitější, aby se o daném člověku mohlo jednou říct, že byl slušný a férový.

V cyklu Osudové okamžiky se divák setkává s nejrůznějšími, a ne vždy radostnými osudy lidí. Co považujete vy za svůj „osudový okamžik“?
Asi to byl okamžik, kdy jsem po letech strávených v několika školách a zaměstnáních vstoupil do jedné redakce a byl přijat. Začal jsem být žurnalistou a pak už to šlo tak nějak samo dál…

S Postřehy odjinud jste procestoval zajímavá místa v evropských zemích. Jaký je váš osobní postřeh odjinud?
Cyklus Postřehy odjinud mně dal opravdu hodně, protože krátce po tom, co se nám otevřely hranice, jsme měli možnost poznat mnoho zemí ne pouze jako turisté na dovolené, ale mohli jsme poznat mentalitu a zvyky jiných národů, jak se tam k sobě lidé chovají, jak se mnohem více usmívají než my. Jak tam funguje demokracie, státní správa, sociální systém nebo třeba i policie. Dodnes si vybavuji zážitek z francouzského Rouenu, když jsme přicházeli po natáčení k našemu zaparkovanému autu a za stěračem jsme měli policejní lístek s textem: „Vážený řidiči, v tomto místě není dovoleno stát. Zřejmě jste si toho nevšiml. Mějte to, prosím, příště na vědomí.“ To u nás bychom už měli botičku a tučnou pokutu.

S tím souvisí i další otázka: Jste jazykově nadaný?
Mám státnici z angličtiny a ruštiny, domluvím se i německy a díky středoškolské latině se neztratím ani v Itálii a Francii. A samozřejmě jako snad každý Ostravák, odkojený polskou televizí, docela slušně umím polsky.

Které natáčení vám utkvělo nejvíce v paměti, na které nejraději vzpomínáte a proč?
Nejraději vzpomínám na natáčení ve Velké Británii s Karlem Kynclem. Považuji za obrovské štěstí, že jsem měl možnost strávit tolik času s tímto legendárním žurnalistou a publicistou. Stal se pro mě doslova vzorem, a to nejen svými znalostmi, moudrostí, vzdělaností a profesionalitou, ale hlavně lidskými vlastnostmi, především pokorou. To je vlastnost, která se u mnohých z nás už téměř vytratila.

O čem byste nikdy netočil? Co je vám lidově řečeno proti srsti?
Takové téma asi není. Jako dokumentaristé se musíme zabývat i tématy, která nejsou populární nebo líbivá, ale musíme se vždy snažit o co nejobjektivnější pohled na danou věc, zachovat si patřičný odstup a vlastní emoce nechat stranou.Není to ale vždy jednoduché.

Máte nějaký vysněný a zatím nerealizovaný dokumentární sen?
Velice rád bych natočil dokument o svobodných zednářích. Je to téma opředené tolika mýty a záhadami, že mě to přímo vzrušuje. Snad se nám to brzy podaří…

Pojďme trošku poodhalit vaše soukromí… Vaše příjmení rozhodně nekopíruje váš zevnějšek.. Měl jste s ním, třeba v dětství, potíže? Posmívaly se vám děti?
No, užil jsem si s tím v dětství a v pubertě dost. Ale pomalu s přibývajícími šedinami to už brzy bude docela pravdivé příjmení…

Čím jste chtěl být jako dítě?
Mým velkým snem bylo povolání řidiče dálkových autobusů. Ale co není, ještě může být…

Co neumíte, ale chtěl byste umět?
Chtěl bych se zbavit své roztržitosti, nesoustředěnosti, zbrklosti. Často se vrhám bezhlavě do věcí, které pak nejsem schopen zvládnout, takže rozhodně nejsem pedant. Ale na tak zásadní změnu mé povahy je už asi pozdě.

Kolik minut strávíte ráno před otevřenou skříní?
Nejedná se o minuty, ale sekundy. Ono natáhnout na sebe džíny a triko nebo košili tolik času nezabere. Na nic víc jsem si nikdy nepotrpěl.

Věříte, že existují mimozemské civilizace?
Ano, zcela určitě!

O čem nejraději diskutujete?
Je to možná smutné, ale asi jen o své práci, na nic víc jsem nikdy neměl dost času.

Na co byste si měl udělat čas, co v poslední době zanedbáváte?
Ne v poslední době, ale prakticky po celý život jsem nevěnoval patřičný čas své rodině, ženě a dětem. To mě dnes docela mrzí. Manželka za mě musela v dobách mé časté dlouhodobé nepřítomnosti převzít výchovu dětí na svá bedra. Ale docela se jí to povedlo!