První se pokusila nastínit dvojí(?) identitu posledního politického vězně Pavla Wonky, když zpochybnila jeho morální kredit. Tezi, že byl vědomým spolupracovníkem StB, který tiché spolupráce využíval ve svůj prospěch, se jí ale nepodařilo spolehlivě prokázat.
Jakkoli je otázka ohledně faustovského pokušení Pavla Wonky, jenž se dle Libuše Rudinské upsal tak trochu ďáblu, provokativní, způsob, jakým počínání svého hrdiny popsala, nebudí důvěru. Ať už jde o nepřímé důkazy formou výpovědí diskutabilních svědků (především bývalých důstojníků StB) nebo tanečky kolem spolupráce podepsané Wonkovou rukou, závěr je přinejmenším nejednoznačný.
Film připomíná různé klíčové okamžiky (akce s Havlem, týrání ve vězení, Wonkův pohřeb) a nabízí podnětné setkání někdejších disidentů a Wonkových přátel na zahradě jednoho z nich, kde pochybnosti ohledně Wonkova charakteru také zazní…
Jako takový má Rudinské film slibný námět, zůstal ale v půli cesty. Víc než o pečlivější dokumentární hledání jde o povrchní publicistiku, jež případný problém pouze načrtla. Wonkovské téma disidenta s dvojím životem má možná opravdu dráždivou příchuť, na pronikavější dokumentaristický pohled si ale bude muset ještě počkat.
Hodně osobní dokument
Zcela jiný přístup volila Andrea Sedláčková. Její dokument Život podle Václava Havla je hodně osobní, o to ale poctivější. Režisérka, jež se od konce 80. let pohybuje profesně mezi Paříží a Prahou, letos uvedla do kin úspěšný hraný film Fair Play.
BIOGRAFIE. Život podle Václava Havla. Na snímku s Janem Zábranou a Jirím Kubenou (vpravo). Autor: archiv
Biografický film o Václavu Havlovi natočila pro Českou televizi v koprodukci s francouzsko-německou stanicí Arte (kde měl dokument stejně jako v pražské Lucerně symbolickou premiéru v předvečer 17. listopadu). Zbytečně neexperimentovala, ale ponořila se do archivů, a to i zahraničních. A protože je Sedláčková profesí i střihačka, důmyslně a s citem nabytý materiál zkombinovala.
Vzniklo jakési svižné ohlédnutí za životem a prací exprezidenta (jehož poznala i osobně), v němž se střídají vtipné momentky s vážnými chvílemi a zobecněními. Už úvodním záběrem u titulků, kde Havel hraje na plechové sudy jako na bicí (!), filmařka zaujme a pak v šikovně nastoleném rytmu i tempu pokračuje až do finále.
Pár překvapení
Mnoho nového film nenabídne, ale i těch pár překvapení objevených v archivech (třeba z Havlova dětství) mile osvěží. Vše podstatné o synkovi z dobré rodiny, který svým původem trpěl a který byl inspirujícím dramatikem, charakterním disidentem a příkladným politikem, je řečeno. S lehkostí, humorem i osobním vkladem (režisérka namluvila i vlastní komentář). Tak, jak by to nejspíš i sám Václav Havel schválil…
Je nesporné, že film bude svým souhrnným pohledem na jednu z nejpozoruhodnějších osobností našich novodobých dějin cenný především pro zahraniční diváky. Své pevné místo ale má i na domácí půdě, minimálně jako důvtipně a živě natočená učebnice pro studenty.