VYBERTE SI REGION

Nový český film Stínu neutečeš odemyká třináctou komnatu

Praha /ROZHOVOR S REŽISÉRKOU, FOTOGALERIE/ – Rozvod v osmdesáti – přesně to se rozhodne udělat hrdinka filmu Stínu neutečeš, rázná Evženie, jež má svůj předobraz v babičce autorky snímku Lenky Kny. Režisérka, která v pondělí představila svůj celovečerní debut novinářům, jej natočila díky někdejšímu holčičímu pátrání na staré půdě. „Jako malá jsem prolézala půdu a nalézala v truhle a skříni zvláštní fotky a věci. Po letech jsem se tam vrátila, ale většina z toho už tam nebyla,“ říká autorka. Byl to pro ni nicméně silný impulz otevřít neznámou historii vlastní rodiny.

4.12.2009
SDÍLEJ:

Stínu neutečeš, debut režisérky Lenky KnyFoto: Cineart

Tak začala práce na scénáři, z něhož vzešel příběh o Evženii, jež nečekaně požádá svou vnučku právničku, aby jí pomohla se rozvést s manželem Ukrajincem, s nímž prožila celý život. A tak náhle vylézá na světlo bolestná minulost, která měla navždy zůstat zamčená v šuplíku…

Dvě kontroverzní herecké osobnosti

„Vzala jsem tu roli proto, že mi příběh připadal tajemný. A co mě na biografech baví, je určitá nedořečenost. Moje postava je podivuhodná, silná baba, je v ní všechno – zloba, žal, láska,“ zhodnotila postavu Evženie Jaroslava Adamová. Jejího muže hraje Pavel Landovský, pro kterého původně režisérka měla jen malinkou roli převozníka: „Byly to čtyři natáčecí dny a já si říkal, že to tak akorát zvládnu. Když mi pak režisérka nabídla hlavní postavu, řekl jsem jí: Tohle nechci! To je pro mě moc kecání!“ Nakonec se mu ale prý hrálo skvěle. „Všechny moje bláboly uhlídala,“ konstatuje herec. „Sice teď chybí ve filmu řada nadávek, ale asi je to tak správně…“

Jak uhlídat Adamovou a Landovského?

Režisérka připouští, že ukočírovat dvě osobnosti – Jaroslavu Adamovou a Pavla Landovského – nebylo snadné. „Bylo to příšerné,“ přiznala. „Udržet kontinuitu s nimi dvěma, to bylo vskutku na hraně mých sil. Navenek jsem se musela tvářit, že mám všechno pod kontrolou, ale co jsem prožívala uvnitř, to snad ani nebudu zveřejňovat!“ Jaroslava Adamová přitakává, že natáčení bylo občas živelné. „S Pavlem se hraje fajn, ale člověk musí být ve střehu. A k té režii – to víte, nejsme plniči režijních příkazů. Jsme herci a máme své představy – a ne vždy jsou totožné s režisérovými…“

Film Stínu neutečeš, v němž uvidíme i Helenu Dvořákovou, Františka Němce a Annu Polívkovou a k němuž napsal působivou hudbu Michal Pavlíček, vstoupí do kin 10. prosince.

Kdo je Lenka Kny, autorka námětu, scénáře i režisérka snímku?


Studovala obor dokumentární tvorby na FAMU. Věnovala se natáčení videoklipů, dokumentů, krátkých hraných filmů, charitativních a reklamních spotů, psaní scénářů i divadelní režii. V roce 1996 se prezentovala jako scenáristka a režisérka krátkým hraným snímkem Poslední host, který byl uveden v sekci nezávislých filmů na MFF Karlovy Vary. V letech1998-2002 psala scénáře pro Českou televizi, například adaptaci Nabokovovy povídky Čertovská pohádka nebo vlastní námět Želvy. V roce 2005 debutovala v divadle adaptací povídek Williama Saroyana hrou Den, jako stvořený pro lásku ve Studiu Švandova divadla. Je autorkou připravovaného celovečerního hraného filmu Podezření. Na svém celovečerním hraném debutu Stínu neutečeš (Vnučka) (námět, scénář, režie) pracuje od roku 2005. V roce 2007 získala cenu RWE Studios na rozvoj námětu celovečerního filmu Nemesis. V prosinci 2009 bude mít její celovečerní hraný debut Stínu neutečeš premiéru. Na většině svých projektů se spolupodílí jako koproducentka své produkce BLUETIME.


Lenka Kny: Z Adamové a Landovského jsem byla v šoku!


Co vás motivovalo k napsání tohoto příběhu? Vycházíte z nějakých osobních zkušeností?

Každý z nás určitě ví, jak vypadá stará půda, a co teprve stará půda u babičky o prázdninách. Když vám je deset, naleznete i věci, kterým nerozumíte, a tak je necháte být, ale když je vám třicet a víc, možná si na ně vzpomenete a začne vám to vrtat hlavou. Divné doklady, neznámé písmo, fotky. Tak tohle byl můj první impulz k napsání příběhu, který měl reálný základ v mé rodinné historii. Druhým motivem natočit tento film byla potřeba ukázat charaktery lidí v mezních situacích. Moji hrdinové se ani po šedesáti letech nevyrovnávají se svým osudem způsobem ”co jsme si, to jsme si”, jak je v Čechách časté. Je to drama lidí, kteří mají svou hrdost. Možná, že je v příběhu něco z duše východu, která přináší větší emoce, nežli se vejdou do našich českých knedlíků.

V čem vás při natáčení překvapili zkušení herečtí mistři – Jaroslava Adamová a Pavel Landovský?
Překvapili je slabé slovo! My byli v absolutním šoku! Ale můžu si za to samozřejmě sama - tak osobité a zkušené herce si odvézt na debut a na exteriér…Ale abych to nepřeháněla, Jaroslava Adamová i Pavel Landovský jsou už lidi v letech, mají toho sakra hodně za sebou, takže bychom jim i rádi tolerovali jejich vrtochy. Ale nemohli jsme si to moc dovolit - malý počet natáčecích dní, nízký rozpočet, malý štáb - takže žádný super servis jsme jim dopřát nemohli, ale naše fantastická produkční vždy vykouzlila něco navíc. Musím ale prozradit, že paní Adamová byla víc jako voják v poli, byla k nepohodlí tolerantnější, než Pavel Landovský…ženská, přece.
I ostatní herci, jejich spoluhráči, byli velmi vstřícní a kolegiální. Všechna čest!

A samotná práce?
Paní Adamová je geniální a zkušená divadelní herečka, ráda si se mnou scénu znovu několikrát prošla, než šla na plac, pak ráda nabídla možnosti před první klapkou a pak jsme teprve mohli točit - to je zodpovědný, klasický způsob. Ale! Pavel Landovský je intuitivní a svérázný herec, který má úžasné nápady, schopnost geniální improvizace a strašně nerad zkouší. Navíc, jeho nápady byly skvělé, takže jsem musela mít velkou disciplínu, abych se pro ně nenadchla a neuhnula od svého záměru. A tak se dělo toto: Jakmile byla paní Adamová „nazkoušená“, připravená, Pavel Landovský už byl „přezkoušenej“, už ho to nebavilo. Práce s těmi dvěma by se dala přirovnat k honu na stříbrnou lišku a chytání zlaté rybky a to v jednom okamžiku! Tak jsme s kameramanem použili způsob, že kamera musela jet i při některé zkoušce. Nechtěla jsem propásnout ty hvězdné okamžiky každého z nich, kdy je měli každý v jiném místě a v jiném jetí. Ale v přípravách ne, to byli oba stejní - profesionálové, kteří vyžadovali čtené zkoušky, probírání klíčových scén a motivů…

A Helena Dvořáková? Jak se vám s ní pracovalo?
Pro Helenu Dvořákovou - představitelku Katky, jejich filmové vnučky – to byl filmový debut, se kterým se výborně vypořádala. Její styl byl ještě jiný, než jejích kolegů - při první, druhé klapce našla svou polohu a třetí byla TA její. A byla skvělá. Maximálně se soustředila, udělala si pro film skoro celé divadelní prázdniny volno a byla s námi permanentně na place. V situaci, kdy se kvůli nějakým problémům s našimi mistry měnil natáčecí plán dne, pozvali jsme na plac Helenu, která byla vždy připravená a natočila scénu, kde mohla být sama. Bylo úžasné, jaký smysl pro týmovou práci měla.

A jak se snášely tři ženské umělecké osobnosti – režisérka a dvě generačně si vzdálené herečky?
Pro Helenu Dvořákovou bylo určitě nelehké stát se partnerkou paní Adamové. Jaroslava Adamová působí při práci dost přísně a nepřístupně. Ale člověk musí pochopit, že je taková díky své zodpovědnosti vůči práci, že je do ní absolutně ponořená. Ovládá perfektně češtinu a pregnantně rozebírá dialogy. V ten moment, kdy se soustředí a pracuje, nefunguje žádné kamarádíčkování. Pro mě i Helenu byla práce s ní nad scénářem a její přístup k hraní dobrou školou. Občas jsme musely s Helenou udělat jakýsi obranný tým, abychom vydržely tu její sílu. Zdůrazňuji SÍLU. Je to silná osobnost. Pochopily jsme, že nemá smysl se jí snažit nějak zavděčit, tak jak je ona svá, vyžaduje, aby byli sví i všichni její spoluhráči, aby jí byli rovnocennými partnery. Paní Adamová chce na ostatních vidět, že vědí, co dělají, chce vidět, že člověk je absolutně připravený a soustředěný a uvědomuje si svou odpovědnost. Ale na place je kolegiální. Když to panu Landovskému nešlo přesně podle textu, byla paní Adamová trpělivá, i když bylo znát, že se jí to moc nezdá. Zase když ona měla slabší chvilku, on taky trpělivě čekal. Myslím, že spolu měli docela dobrý vztah.
Jednou jsem při svícení přemýšlela o připravované scéně schválně nahlas a řekla jsem paní Adamové v takovém přátelském duchu: „Tak mi nějak pomožte…“ A ona mi odpověděla: „Já tady nejsem od pomáhání! Ty musíš vědět!“ A bylo. A jindy jí Helena chtěla udělat radost a přinesla jí čaj. A ona se na ni rozkřikla: „To už příště nedělej! Ty tady nejsi od toho, abys nosila čaj!“

A vy jako režisérka – jak jste s paní Adamovou vycházela?
Teď, když už opadlo napětí, ráda vzpomenu na to, jak jsme s paní Adamovou její roli Evženie „pekly“ . V kavárně, kde jsme se scházely nad scénářem, jí bylo dobře. Hulila jednu za druhou a před koncem práce si dala skleničku vína. Já, nekuřák, jsem byla z nikotinu skoro v bezvědomí a po naší soustředěné práci byla tak akorát na panáka. Ale protože vlastně nepiju, dala jsem si po práci s ní alespoň jedno campari s džusem a hromadou ledu. Paní Jaroslava byla úžasná, po třetí takovéhle naší seanci se mě zeptala: „A víte, že v tom, co pijete, je alkohol?“ A taky jednou, když jsem se rozohnila a vysvětlovala jí nějaké pocity a chiméry o její postavě, lakonicky mi odpověděla: „To dejte, pani režisérko, do programu.“ No a bylo po pocitech.

Jak se představa vašeho celovečerního debutu lišila od reality?
Mít tuto kombinaci herců, malý štáb, malý rozpočet a skoro celý film točit v odlehlých exteriérech, bylo sice „dobrodružství“, ale tím, že moje představy byly skromné, nebyla jsem nijak překvapená. Náš malý štáb byl vlastně výhodou, semkli jsme se, abychom ustáli nápor našich dvou hereckých osobností, a tím jsme se paradoxně stali dobrým týmem. Musím říct, že všichni dělali víc než museli a ten pocit byl pro mě velkou vzpruhou v těch těžších chvílích, kterých nebylo málo. Zvukaři, osvětlovači a výprava zaslouží opravdu velkou chválu. A naše produkční? Poklad! A protože jsem koproducentem filmu, musela jsem přece vědět už na začátku, do čeho jdu. Mě to ale nedeptalo, spíš „nahazovalo“. Ráda překonávám překážky. Když jde něco snadno, je mi to podezřelé a obávám se výsledku.

Proč jste si vybrala právě tyto dvě složité osobnosti – Jaroslavu Adamovou a Pavla Fandovského - do hlavních rolí?
Pro postavu Evženie jsem potřebovala ženu s tajemstvím, ne moc čitelnou, ale pevnou, zásadovou. A Jaroslava Adamová taková je. Strašně jsem se na ni těšila. Je to noblesní ženská a má své tajemství. Když jsem ji oslovila, měla jsem před ní velký ostych a respekt, který jsem díky svému cíli - získat ji pro tuto roli, musela překonat. Jednu historku při „námluvách“ jsme spolu prožily. Byly jsme na jednom divadelním představení. Měly jsme tam pak schůzku s dalším z našich herců. V první půlce se trochu vrtěla. O přestávce mi říkala: „Nebojte, já na herce křičet nebudu, jak to hrajou, ale skoro bych to už udělala…“Mrkla jsem na ni. „A co divadelní bar ?“ Ona mrkla taky a už jsme tam šupajdily a v klidu proklábosily druhou půlku nevalného představení. Když jsem ji k půlnoci, celá utahaná, vezla domů do Dejvic, byla paní Jaroslava ve výborné náladě a při plné síle, tak jsem si řekla, ano, to je moje Evženie! A Pavel Landovský? Za to vlastně může Helena se svým dědečkem. Měli jsme kamerové zkoušky a Pavel Landovský, který původně měl hrát roli převozníka (na kterou se mimochodem těšil, protože se tam moc nemluví), spolu s Helenou vystřihli tak přesvědčivou scénu, že jsme si všichni řekli – ano, tohle je přeci Řehoř, to je děda s vnučkou! A Helena se přidala: „Já jsem se taky tak cítila, mám takovýho dědu.“ Řehoř je sice starý, ale charismatický a živočišný muž s nejasnou minulostí a se schopností milovat. Znáte lepšího? A Pavel Landovský hlavní roli přijal.

Měla jste při natáčení nějaké pochybnosti? Přece jen to byl váš celovečerní debut?
Jednu velkou krizi jsem měla po třetím dnu, kdy jsem zjistila, že scénář s replikami pro Pavla Landovského můžu hodit do koše. Ale samozřejmě, že jsem ho zas musela vytáhnout a donutit ho, aby se scénáře držel. Dokonce jsem se jednou, asi ve třetině natáčecích dní, musela zachovat podle hesla: „Režisér a maminka mají vždycky pravdu!“ A ukázalo se, že je to heslo pravdivé a herci asi ve své podstatě potřebují, aby se na nich občas uplatňovalo. Měla jsem oporu v kameramanovi Divišovi Markovi. Bylo skvělé, že jsme se s ním dostali za prvních pár dnů do symbiózy, pomohla mi Divišova rychlost a přizpůsobivost našemu nejednoduchému hereckému duu. „No jo, vona točí, jako když stříhá.“ To řekl Pavel Landovský, když prý přemýšlel o tom, jak to vlastně celé dáme ve střižně dohromady. Takové bylo hodnocení mého debutu starým filmařem, který v prosinci na premiéře uvidí, jak jsme TO skvělým střihem Olinky Kaufmanové a s výbornou hudbou Michala Pavlíčka, dali celé dohromady.

(zdroj: Cineart)

Autor: Jana Podskalská

4.12.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Kardinálové chtějí od papeže odpověď, Vatikán mluví o skandálu

Vatikán - Za velmi vážný skandál označil předseda jednoho z nejvyšších soudů římskokatolické církve otevřený dopis čtveřice kardinálů, kterým žádají papeže o vyjasnění jeho názoru na rozvedené. Kardinálové z Německa, Itálie a USA odpověď Františka na svůj původní dotaz nedostali, proto s ním vyšli nedávno na veřejnost.

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies