Na začátku projektu, který už delší čas před premiérou lákal do kin na „film natočený v jediném záběru", stál vcelku dobrý nápad. Autor scénáře a režisér se rozhodl převést na plátno pocit z dnešní společnosti, respektive jejích určitých vrstev, které nuda a prázdná náplň dnů může dovést až k antispolečenskému chování. Pokusil se jej zachytit na krátkém časovém prostoru během jedné noci, v klubu, kde se scházejí mladí a tráví čas tak trochu prázdnými řečmi, popřípadě literárními večery. A kde se – ve městě fotbalu (točilo se v Plzni) - může odehrát ještě cokoli jiného, akčnějšího, agresivnějšího… Jakákoli snaha o zachycení pocitů bývá ovšem ošidná. Zvláště když se autor nepokusil o nosnější vypravěčskou linku ani vykreslenější charaktery, nýbrž spolehl se na ilustraci pocitu, dialogů či akcí, jež k sobě takřka nic neváže. Těžko říct, zda během příprav filmu existoval pevnější scénář. Pokud ano, tvůrci na něj rezignovali ve chvíli, kdy se rozhodli pro odvážný krok – nakonec ne jeden, nýbrž tři dlouhé záběry (jak přiznali na tiskovce). V zájmu autenticity (včetně hereckého projevu) to mohlo klapnout. Jako začínající filmaři ale dostali sami sebe do pasti.  Byli nuceni podřídit způsobu vyprávění všechno – včetně scénáře, který prakticky neexistuje.

Na plátně sledujeme kavárenskou debatu nijak pevně daných charakterů - dívky, již nudí její partner, ale nedokáže ho opustit, protože je moc hodnej, „lídra" party ovládajícího náladu společnosti díky masce velkého „macha", kterou ale v intimní chvíli ve dvou dokáže odložit, poety žijícího v romantických iluzích, popřípadě rodiné scénky z nedalekého domu, kam nás jeden z dlouhých záběrů kamery zavede – soužití úmorně starostlivé matky a popudlivého otce. Ne že bychom to všechno důvěrně neznali z vlastních zkušeností. Tvůrci ale postavy nikam dál neposouvají, v okouzlenosti formálním experimentem se jim naopak postupně, včetně motivací a činů, ztrácejí a otupují pozornost. Výjimečně, když kamera vykročí ze statického prostředí podniku či jediné ulice do okolí, dostane film osvěžující šmrnc. Nebo když některý z herců zaujme sólovým výstupem (Ondřej Malý).

Zdroj: Youtube

Dlužno říct, že pro herce nebylo natáčení nejsnadnější, a tím spíš zaslouží uznání – především Jiří Kocman a Ondřej Malý, své party uhrály se ctí ale i Hana Vagnerová a Jitka Schneiderová. Film má několik dobrých míst, třeba procházku a dialog Hanky s jejím průvodcem nebo mladíkovo setkání s otcem. Jinak ale působí jako scénáristické cvičení se stagnujícími situacemi a násilně roubovanými motivy (střet s fotbalovými agresory a následný divoký mejdan), které budí dojem dramatického finále, divák při nich ale zůstává chladný. Zajímavější je práce s kamerou, zvukem a hudbou (skvělý Boris Carloff!), které pomáhají utvářet noční náladu městských ulic a situací.

Někdy je zkrátka méně více. Herec Jiří Mádl byl ve svém svém debutu Pojedeme k moři k profesi jako takové pokornější. A uspěl. Michal Samir je minimálně citem pro filmovou náladu a obraz slibným tvůrcem. Jako autor generační výpovědi, viděné zjednodušeně jen skrze extrémy a experimentující na úkor diváka, už tolik invence neprokázal.