Napadlo vás, když jste zkraje 80. let začala sledovat své manželské páry, že budete jednou u Strnadů svědkem takových dramat? Vzdělaní, chytří lidé s obyčejnými životními plány a najednou prášky, sebevražda, divoké emoce, dokonce nože…
Jasně že ne. Nikdy nevíte, co život přinese. Protagonisty do původního cyklu Manželské etudy jsme našli na matrice, kam přišli vybrat termín svatby, bylo to naprosto náhodné setkání. Tam jsem potkala i Strnadovy. Ale co všechno se stane a že budeme v jejich životech figurovat s kamerou tak dlouho, mě samozřejmě nenapadlo.
Pohybujete se s kamerou v privátních chvílích lidí často na hraně. U Strnadů jste se stali neplánovaně svědky těžké krize. Napadlo vás, že budete muset přestat točit?
Ano, to byl přesně ten moment. Točili jsme u nich deset dní před svatbou, pak mi asi pět dní nato Ivana volala. A řekla: svatba nebude, Vašek se mě pokusil zabít, vykázala jsem ho z domu. Už nechci nikdy točit, nechoď sem, všechno je špatně. Tak jsem si řekla – a to je konec.
Jak jste je znovu přesvědčila?
Zavolala jsem Vaškovi. Byl vstřícný, potřeboval se vykecat, ale bylo to peklo. Má tendenci hodně při vyprávění větvit, do toho plakal, navíc jsme točili jen na kamerový mikrofon a po odchodu jsme se shodli, že tomu celému vlastně moc nerozumíme. Počkala jsem rok. A pak jsem je zase oslovila. To už bylo lepší. Mezitím se jim – i když svatba nebyla - narodil vnouček. A ten je stmelil.
Upřímně, ta krize mě neudivila. Pět dětí, náročná nábytkářská živnost, spousta starostí, úřadování. Obdivovala jsem vaši hrdinku, že byla schopna si i přesto najít čas na svou tvorbu. Ale organismus to zjevně neunesl.
Ona byla nemocná. Myslím, že jí diagnostikovali endokrinologické potíže. Dostávala se už předtím do různých propadů. Říká to koneckonců i ve filmu - jak chtěla několikrát od všeho utéct, pokusila se o sebevraždu… Prostě gradující průšvih. Vyvrcholil svatbou, která nakonec nebyla. Vašek i Ivana celou tu slavnostní událost velmi prožívali – první svatba v rodině! Pořád řešili, aby se děti měly dobře, aby se vdaly a oženili. Nejdůležitější úkol života… No a najednou se všechno začalo hroutit, Vašek vykřikoval, že na svatbu nepůjde, rodiče zetě s nimi moc nekomunikovali, divil se, co je to za lidi. Bouchly saze na obou stranách.
Je to i docela trefný obrázek dnešních partnerských vztahů. Manželka aktivní, činorodá, silná. Manžel méně odolný, submisivní, v tomto případě i sem tam plačící…
To je pravda. Ona mu to ve filmu několikrát i vyčte. Nebreč, takovej nejsi! Mimochodem, bylo vtipné, že když jsme se klaněli na premiéře v Lucerně, zas mu tekla slza. Říkám Ivaně: hele, on takovej je! A ona na to: a to nemá nic zlomeného… Během natáčení měl totiž párkrát úraz s nohou.
Časosběrem vstupujete hrdinům do jejich soukromí. A ať chcete, či ne, stáváte se součástí jejich světa. Musí být těžké hledat odstup…
To je. Ale ono to jinak ani nejde, když člověk točí život a reálné emoce, které neurčuje předem daný scénář. Vašek mi na premiéře řekl: Ivana je moje osudová žena. A ty jsi moje druhá osudová žena… Určitě mám k těmto lidem jiný vztah než u jednorázových dokumentů. Tam se člověk snaží být s lidmi před kamerou zadobře, aby vznikl slušný film. Ale tady to má jinou hodnotu díky dlouhým létům, která s nimi jako režisérka trávím.
Jak jsou na tom vaši ostatní hrdinové?
René i Mallory dobře. René si našel krásnou přítelkyni s holčičkou z předchozího vztahu, kterou má moc rád. Ale Marcela žije špatně. Stále se nesmířila se smrtí své dcery. Upadá často do záchvatů, zadlužila se, hraje na automatech, shání práci. Snažím se jí pomáhat, ale není to dobré. Mimochodem, na premiéře Strnadových se potkali. Kromě hlavní rodiny, partnerů dětí a dalších příbuzných přišli i někteří z dalších mých manželských párů, také Mallory a Jana Kettnerová ze Soukromého vesmíru, který jsem točila předtím. Jen René nemohl, byl nemocný. Bylo to úžasné! Všichni se ten večer v Lucerně krásně družili, pili a promíchávali. A moje dcera to všechno točila.
Vidíte, tohle se Spielbergovi nepoštěstí. Aby se na jeho premiéře potkali vojín Ryan, E. T. a obr Dobr…