VYBERTE SI REGION

Herec Boleslav Polívka na LFŠ: Všichni chlastají, jen o mně to píšou

Uherské Hradiště /ROZHOVOR/ - Druhým oceněným na Letní filmové škole byl herec Boleslav Polívka. Ten do Uherského Hradiště přijel jako součást delegace k novému filmu Domácí péče. Pro zájemce byla připravena i Lekce filmu podle Boleslava Polívky, kterou vedl Pavel Sladký. Část lekce vám přinášíme v následujícím rozhovoru.

29.7.2015 7
SDÍLEJ:

Letní filmová škola 2015 v Uherském Hradišti. Předávání ceny Boleslavu Polívkovi v kině Hvězda.Foto: DENÍK/Jan Karásek

Jak se herci natáčí, když je to v tak osobních podmínkách jako bylo při Domácí péči. Když se natáčí doma u lidí, kteří jsou předlohou filmu. Jak to na herce doléhá, co to s ním dělá?

Jak jste naznačil, točili jsme v domě Slávka Horáka, který film napsal podle svých rodičů, samozřejmě je tam něco groteskně přehnáno a jiné věci upozaděny. Měli jsme pořád před sebou ty naše pravzory. Nevím, jestli je to výhoda nebo nevýhoda, protože jsem se nesnažil hrát tatínka takového, jaký je. Snažil jsem se pochopit myšlení toho člověka. Když se objevil na place, nosil s sebou panáčky a pilně je rozdával. Potom to měl zakázané, dokonce ode mě. Takže on se nám to tatínek spíš snažil kazit. Vždycky říkám, že se nesnažím hrát někoho, snažím se hrát si na někoho. Mám nějaký pravzor. Když jsem točil Musíme si pomáhat, měl jsem v mysli před sebou svého tatínka, který prožil válku, který lehce nakulhával na jednu nohu. Ve filmu U mě dobrý jsem zase viděl svého bratra, který byl velkým světoběžníkem a elegánem.

Jak jako herec rozpoznáváte to, jaká konkrétní gesta nebo okamžiky si vzít jako inspiraci, protože mají co do činění s vnitřní podstatou a co je jen vnější gesto?

Třeba mi dávali na moje nehty rybí šupiny, mazali mi ruce, aby vypadaly, že jsou upracované. Je to vnější znak, ono se to sice nezdá, ale i ten vnější znak pak proniká do toho vnitřního. Vnější jednání ovlivní vnitřek a dává to postavě celkový rytmus. Je potom ale těžké na to nezapomenout. Jednou jsem jel z Brna do Vizovic autobusem. Protože u něj byla v Brně velká fronta, nasadil jsem kulhavou chůzi a oni mě pustili sednout. Na jedné zastávce jsem na to zapomněl, šel jsem si zapálit a nekulhal jsem. Zpátky do autobusu jsem už nemohl nastoupit a zbytek cesty jsem musel jet stopem.

Vaše postava v Domácí péči předstírá, že spí. Je to důležitý moment vhledu do postavy, která se tváří, že některé problémy nechce vidět nebo je nevnímá. Můžete přiblížit tuto scénu?

Všichni známe předstíraný spánek. Jedna moje známá mi říkala, že už se musela s manželem rozvést, protože už spali s hlavami na nočních stolcích.

Jste mediálně známá osoba, lidé si o vás něco myslí, mají vás zařazení 
v nějaké škatulce. Mají 
s vámi spojený nějaký stereotyp. Pracujete 
s tímto vědomě?

Často jsem překvapený, co si o mě lidé myslí. Vždycky říkám, že všichni chlastají, jen o mně to píšou. Ti, co mě znají, ví, jak žiju, že je to často velmi skromně. Říkám si, že to bych nemohl ani všechno stihnout, kdybych byl takový, jak si lidé myslí. To nemluvím o bulváru. Nejhorší ale je, že se vrátíte domů a ona je to pravda. Dalším klišé je, že mě mají zařazeného do škatulky komik. Když pak zahraju vážnou roli, slyším: to je dobrý herec, hraje vážnou roli. Komik je mezi herci básník. Když komik zahraje vážnou roli, je oceňován. Na druhé straně, když někdo mimo tuto škatulku, třeba jako byl pan Květík, udělá kozelec, lidé řeknou, má to zapotřebí?

Někde jste řekl, že kritikám přikládáte velkou váhu, i když se často tváříte, že to tak není. Jak jste snášel kritiky na Dědictví I a II? I když jednička dnes už dozrála do určitého kultu…

Jeden člověk mi říkal chytrou věc, shodou okolností kritik. Ono se to nemělo jmenovat Dědictví II. Na ty konotace a podobnosti by si lidé přišli sami. Producent ale chtěl navázat na úspěch jedničky, bohužel je to špatně. Po Dědictví jsem si poprvé přečetl tak ostrou kritiku, do té doby jsme byli já i Věra Chytilová od kritiků hýčkáni. Od té doby jsem nechtěl psát žádné scénáře. Kdyby bylo přijetí pochvalnější, třeba by vznikly jiné pěkné filmy, ale já jsem se zatvrdil. Po tom, co stejní lidé, co psali ty příšerné věty, mi říkali, že ten film dozrál. Odpovídal jsem jim, ne, to vy jste dozráli. Film je jednou natočený a už se nemění. Nemůže zrát. Na drsné kritiky musíme být zvyklí. Je příšerné snášet tyto úkladné, zlostné a neinteligentní plivance bez humoru. Třeba Dědictví II vidělo hodně Čechů, celá Morava, film měl úspěch na Slovensku, jen v Praze to viděla pouze Spáčilová. Kritikům velmi často chybí humor a něha. A lidé bez humoru a něhy jsou poloviční, proto jsou kritikové čtvrtinoví.

Jak vypadala vaše práce na scénáři Dědictví II? Jak se to vyvíjelo?

Stejně jako jsme s Věrou Chytilovou pracovali na Dědictví I. Vždycky jsem něco napsal a poslal jí to. Když to bylo hotové a dali jsme to dohromady, měla důležitou otázku – proč. Snažil jsem se to proč ignorovat, věděl jsem proč, ale když jsem to začal formulovat, nešlo to.

Při Dědictví II padla volba na Roberta Sedláčka nebo on se spíše o tu režii i sám přihlásil. Znal jste jeho filmy?

Ono to bylo tak, že za mnou přišel a řekl mi: Bolku, já jsem pro tebe nejlepší. Říkal jsem si, že to se mi docela hodí. Když se mu to nepovede, budu říkat, pokazil to. Pokud se mu to povede, budu říkat, natočil mně to pěkně. Nebránil bych se další spolupráci s ním.

Zmínil jste Věru Chytilovou, určitě máte spoustu historek s ní, řekněte nějakou. Kdy jste se poprvé potkali?

Když jsme natáčeli jeden složitý záběr v Dědictví, jak jsem na dvoře v červených trenýrkách a bílém tílku, začal jsem hrát a slyším, jak říká stoop, stoop. Tak jsem se zastavil a ona se mě ptá, proč nehraju. Říkám: však jsi říkala stop. Na což odpověděla: To byla slepice, ty blbče. A jak jsme se potkali? Ona ráda chodila do divadla a hledala si tam herce do svých filmů. Ráda překvapovala. Byla na nějakém našem představení, pak obsadila moji kolegyni Dášu Bláhovou a potom mě. Jedna zajímavá historka pochází z doby, kdy jsme spolu točili první film – Kalamitu. Pořád natáčení zastavovali a spouštěli, na Barrandově tehdy byl dramaturgem Toman, známí sekýrník. Říkala mu, že má dvě děti, že ji filmování živí, že musí točit, že nemá z čeho žít. Uzavřela to tím, že jí nezbývá nic jiného než skočit z okna, když jí nedovolí pokračovat. Na to dramaturg Toman došel k oknu a otevřel ho a řekl jí, ať skočí. Byla to taková rodinná přítelkyně, přečkala až tři moje ženy.

Jak jste prožíval natáčení a vůbec celý film Dědictví I?

Inspirace k tomu filmu byla vlastně úplně jednoduchá. Šli jsme po Brně, měli jsme s sebou se Chantal malého Vladimírka. Zastavil u mně taxík a z něj se ozvalo: Boli, pojď, jdeme pařit, jdeme chlastat. Dotyčného jsem se zeptal, co blbne, že ho vůbec neznám. On mi brněnským hantecem začal povídat, že toto všechno je jeho. Vymluvil jsem se mu a on odjížděl a ještě na mě křičel, že si mě najde. Říkal jsem si, že je oslněným svým bohatstvím, které mu spadlo do klína. Že je jako zajíc v pařátech orla, který si ho nese někam sníst, a zajíc si říká, já letím, netuše, že bude brzy pozřen.

Natočil jste reklamu na Májku? Máte k tomu oboru nějaký vztah?

Stáhl jsem s sebou tehdy režiséra Hřebejka, kameramana Malíře, který to natáčel a samozřejmě tam hrál Jiří Pecha. To se mě jednou ptala manželka, čím to je, že když hraje Pecha v nějakém filmu, jsem tam taky. Když jsem byl mladý a učil jsem, odsuzoval jsem to. Říkal jsem si, jak někdo může hrát Romea, když dělá reklamu na zubní pastu. A takto jsem dopadl. (Smích)

Jste jako herec disciplinovaný, 
i když nemáte náladu?

Snažím se být užitečný a to znamená být i disciplinovaný. Nesnažím se být snaživě užitečný, ale nenápadně, takže si někdo může myslet, že nejsem užitečný. A disciplinovaný musím být, protože jsou na mě závislé desítky lidí. Na mnoha placech je zakázaný alkohol. Jednou jsme s kolegy mysleli, že jsme už skončili, měli jsme ale na sobě ještě kostýmy, seděli jsme a popíjeli. Natáčeli jsme film s Jurajem Herzem. Štáb se rozhodl, že ještě budeme pokračovat v natáčení. A nám samozřejmě začalo připadat spousta situací směšných. Propukali jsme v smích. Ten natáčecí den jsem pak nedostal zaplacený, kolegové ano. Vznikl dojem, že je rozesmávám já. Druhý den přijdu na natáčení, Herz tam seděl u kávy a říkám mu: Přece kvůli takovému drobnému incidentu nebudeme měnit režiséra.

Prošel jste už krizí středního věku, a jak jste ji řešil?

Krizi středního věku mám už dávno za sebou a moje stáří je v pubertě a staří mojí ženy v plenkách. Věkový rozdíl poznáte třeba podle toho, že vy si otvíráte knihu a ona laptop. Myslím, Schopenhauer říká: Když jsem si zvykl na nebytí před narozením. Doufám, že si zvyknu na nebytí po smrti. Woody Alen ale zase říká: Já nechci žít v srdcích svých spoluobčanů, já chci žít tady na Manhattanu v bytě.

Boleslav Polívka (* 31. července 1949 Vizovice) je český herec, mim, dramatik a scenárista. Vystudoval brněnskou JAMU a v roce 1972 spoluzaložil Divadlo Husa na provázku. V roce 1993 si v Brně založil vlastní Divadlo Bolka Polívky. Za ztvárnění postavy faráře Holého ve filmu Zapomenuté světlo získal Českého lva a cenu za herecký výkon na MFF Karlovy Vary v roce 1997. Druhého Českého lva dostal za roli ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat. Film byl také nominován na Oscara. Účinkoval v několika filmech Věry Chytilové, například v komedii Kalamita (1981), ve filmovém přepisu vlastní divadelní hry Šašek a královna z roku 1987 nebo v komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992). Z filmů z poslední doby ho mohli lidé vidět v pohádce Tři bratři nebo snímcích Signál, Revival, Dědictví aneb kurva se neříká nebo nejnovější Domácí péči. Je otcem šesti dětí. Nejstarší je dcera Kamila (maminkou je Stanislava Polívková), následuje Anna, která je také herečkou (maminkou je česká herečka Evelyna Steimarová), syn Vladimír (narozený ze svazku s francouzskou herečkou Chantal Poullain). Poslední partnerkou je Marcela Černá, se kterou má syny Jana, Františka Antonína a dceru Marianu.

Autor: Blanka Malušová

29.7.2015 VSTUP DO DISKUSE 7
SDÍLEJ:

Vojenský historický ústav má nově opravenou stíhačku MiG-15

Praha - Vojenský historický ústav (VHÚ) bude moct vystavit nově opravený stíhací bombardér MiG-15. V uplynulých pěti měsících ho zrekonstruovali pracovníci Vojenského technického ústavu (VTÚ). Představitelé VTÚ, VHÚ a ministerstva obrany ve čtvrtek opravený stroj na vojenské základně ve Kbelích představili novinářům.

Rakušan: Hnutí STAN je připraveno soudit se o mandát Drábové

Praha - Hnutí STAN je podle středočeského lídra Víta Rakušana připraveno soudit se o mandát krajské zastupitelky Dany Drábové, pokud by ho někdo napadl. Drábová je totiž předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB), ačkoli podle ministerstva vnitra mohou být zastupiteli jen řadoví státní zaměstnanci. STAN tvrdí, že souběh funkcí je podle zákona možný. I kdyby hnutí u soudu neuspělo, výsledkem bude alespoň precedentní rozhodnutí, které vyjasní současný stav, řekl dnes Rakušan novinářům.

Hasiči přejeli hocha, chvátali k požáru. Policie: Nešťastná náhoda

Krucemburk – Havlíčkobrodští kriminalisté uzavřeli vyšetřování nehody z letošního června, při níž hasiči na závodech dračích lodí v Krucemburku na Havlíčkobrodsku přejeli desetiletého chlapce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies