VYBERTE SI REGION

Lukáš Vaculík: Herectví na mě spadlo jako kus balkonu

Praha /ROZHOVOR, FOTOGALERIE/- Na plátně ho poslední dvě dekády nevídáme moc často. Příběh kmotra, Vybíjená a teď Lukáše Vaculíka potkáme v šestém pokračování Jak básníci čekají na zázrak. Jako parťáka hlavní dvojice přátel v podání Pavla Kříže a Davida Matáska.

16.4.2016
SDÍLEJ:
Fotogalerie
3 fotografie
Lukáš Vaculík.

Lukáš Vaculík.Foto: Deník/Martin Divíšek

Bavil vás scénář k novým Básníkům?

Pohyboval se přibližně v mantinelech předešlých filmů o básnících. A já to vzal hlavně proto, abych se potkal po letech s lidmi, které mám rád: s režisérem Dušanem Kleinem, herci Davidem Matáskem a Pavlem Křížem a dalšími. Myslím, že to podobně cítili i ostatní, už je nám všem hodně let. Přiznám se, že poslední roky beru filmy spíš kvůli konkrétním lidem, s nimiž se při natáčení potkám, než kvůli práci samotné.

Nabízejí noví Básníci aspoň nějaký zlom?

Tenhle film se točí hlavně kolem postavy Pavla Kříže. Jeho milostné eskapády se konečně uzavřou a on zakotví v rodinném přístavu. Kluci kolem to s ním pochopitelně velmi prožívají.

A bude to už poslední film o básnících?

Myslím, že ano. Už kvůli tomu usazení jednoho z hrdinů, o kterém jsem mluvil.

Jak zvládal natáčení režisér Dušan Klein, který už má přece jen svůj věk a v poslední době se potýkal se zdravotními potížemi?

Něco vám řeknu: On má energie víc než my všichni dohromady. Já mu říkal: Dušane, opatruj se a nepřeháněj to, ať film dotáhneme zdárně do konce. A pak jsem zkolaboval se zády. Měl jsem hodně práce a tělo bylo unavené. Když jsem přišel zpátky ze střešovické nemocnice, Dušan mi povídá: Hm, tak ve finále kolabuješ ty, to je fakt dobrý…

Má milý smysl pro humor, že?

Má, jeho humor je mi sympatický. Na bázi slovního fotbalu. Už je to v jeho věku hodně minimalistické, ale přesto vidíte, jak mu ta očička jezdí, a když řeknete nějakou blbost, vidíte, jak hned reaguje.

Téma stárnoucích bilancujících chlapů a jejich přátelství se objevuje i ve Vybíjené, kde jste hrál učitele. Také jste už v téhle životní fázi?

Čas bilancovat nemám. Pár let se orientuju na divadlo, sice zájezdové, ale baví mě. Stejně jako lidi, s nimiž ho dělám. Je mi tam dobře. Je to dáno i tím, že moc netočím, respektive se míjím s rolemi, které by mě bavily. A ty, co mi občas někdo nabídne, zase nebaví mě. Ale beru to, jak to je.

Člověka od určitého věku opouštějí ambice pokud nějaké měl protože už mu nepřipadají podstatné. Měl jste ambice?

Ne. Na mě herectví spadlo jak kus balkonu. Čirou náhodou. Asi i proto jsem nikdy neupřednostňoval profesi před soukromým životem. Dodnes se lépe cítím s lidmi, se kterými jsem vyrůstal a kteří mi zůstali jako trvalí přátelé,než ve společnosti, která chodí na premiérové večírky. Možná, že kdybych se musel k téhle profesi složitě propracovávat, asi bych si to užíval víc.

Takže jste ani neměl vysněnou roli?

Herec Lukáš Vaculík.Ne. Pro mě je důležitý stav mysli. To, jestli je člověk ve vnitřní pohodě. A pak nic dalšího nepotřebujete… Když jsem začal s Karlem Kachyňou točit Lásky mezi kapkami deště, nikam jsem se nedral, byla to velká náhoda, prostě jsem tam zapadl typově. Pak přišly další nabídky. A pak i divadlo a to byl velký šok. Jednak to ranní vstávání které je pro vás ve dvaceti horší, než o třicet let později. A pak zjištění, že způsob hraní, který funguje před kamerou, na jevišti nezabírá. Točil jsem řadu filmů, ale v divadle jsem hrál třetího nezaměstnaného v davu… Když se podívám na své začátky, ani se tomu nedivím.

Vadilo vám to?

Nejdřív trochu ano. Ale pak jsem to přestal řešit. Bylo to bezvadné období s fajn lidmi a mně bylo jedno, jestli před kamerou nebo v divadle. Těšil jsem se, že až dotočím nebo večer dohraju, vyrazím za lidmi, s nimiž je mi dobře. Když z vás jde pohoda a humor, přitahujete lidi aniž byste chtěla. A platí to obecně v životě. I když přijdou později starosti a různé krize, nějak to všechno pozitivním nastavením od sebe odtlačujete.

Přemýšlel jste někdy o tom, že byste dělal něco jiného? Třeba když čekání na role bylo dlouhé nebo přišly nějaké propady?

Musím zaklepat, žádné velké propady jsem neměl. Možná jsem ignorant, nebo si věci příliš nepřipouštím. Ale vždycky jsem měl kolem sebe lidi, kteří mě z případných trablů vytáhli. Nicméně o tom, jestli dělat něco jiného jsem přemýšlel mnohokrát. Ale spíš ve chvílích, kdy se dostavila deziluze z toho, že to, co člověk dělá, mu moc nejde. Hlavně na divadle. Jenže jakmile o tom začnete dumat, přijde další, ještě horší deziluze. Jestli tu práci vůbec umíte. A následně třetí kritický bod: když vám dojde, že krom své profese neumíte už nic jiného. Nic, co by mělo význam a co by vás mělo uživit.

Ani nějaká řemeslná práce?

Ne. Manuálně zručný nejsem, cokoli bych postavil, nevydrželo by ani pět minut pohromadě. A ještě před tím bych si patrně usekl ruku.

Minuly vás i známé dětské touhy? Být popelářem, kosmonautem…

…nebo zlodějem. To víte, že jsem je měl. Ale já ani později v patnácti netušil, čím bych měl být. Bavil mě jen sport. Dlouho jsem dělal judo, pak přišly zmiňované Kachyňovy Lásky, tak jsem si dal půlroční pauzu, ale už jsem se k němu nevrátil.

Co dnes snažíte se udržet v kondici?

V kondici ani ne, spíš si udržuji určitou váhu a obstojný fyzický vzhled. Aby, když vám režisér řekne: Sundej si košili, se lidem kolem neudělalo špatně…

Což mi připomíná, že hrajete také v muzikálu Děti ráje. Na ten bych vás netipovala… Sešel jste se tu se Sagvanem Tofi, někdejším kolegou z filmu Vítr v kapse.

Ano, on to celé napsal. Nejdřív jsme hráli pět let v Praze, teď se projekt přesunul do Brna. Je to o dvou dýdžejích z vesnice, kteří sní o tom, že založí kapelu a budou lámat žebříčky úspěšnosti. To je první půlka. Druhá je po dvaceti letech, kdy jsou z nich totální zkrachovalci, mají dechovku a hrají na pohřbech.

Vy i zpíváte?

Ne, k tomu mě nedonutili.

Ale tančíte…

To se nedá nazvat tancem.

Ve filmu Vítr v kapse vás režisér Jaroslav Soukup tak trochu objevil pro teenagery v kině. Vzpomínáte rád na tohle období?

Ano. Myslím, že bylo docela šťastné. Jaroslav Soukup měl opravdu dobrou intuici, podařilo se mu ze mě a Sagvana Tofiho udělat dva zajímavé a přitom odlišné typy kluků, kteří oslovili celou jednu generaci našich vrstevníků. Po Větru v kapse přišla i Láska z pasáže, tam Sagvan nehrál, pak se zase vrátil do Kamaráda do deště. Byli jsme takoví black and white na plátně.

Nacházíte ve vaší profesi přátele, nebo si od ní držíte záměrně odstup?

V téhle branži potkáte různé lidi. Ty, kteří jsou vám milí, ty, s nimiž si porozumíte, a pak takové, které nemusíte. Já se snažím přátelit s těmi, z nichž cítím humor nebo pozitivní energii. Nemá smysl ztrácet čas s tím, kdo řeší problémy a stejně mu není pomoci. Upřímně mí největší přátelé jsou ti, které jsem našel v dětství a s nimiž jsem vyrostl na základce. To, co vám nikdo nevezme, jsou vzpomínky co jste prožila a s kým jste to prožila. Proto jsou asi tahle přátelství tak silná.

Apropós na co rád vzpomínáte?

Lukáš Vaculík.To je věcí! Ale většinou je to spojeno se srandou. Jako třeba u Ondry Vetchého, kterého jsem potkal v patnácti ve škole. Sedli jsme si do lavice on přijel z Jihlavy a dělal judo, já z Prahy a dělal judo. To nás asi spojilo. A pak ta sranda, od černého humoru po slovní ping pong. Strašně mě to s ním nabíjí. I když začneme konverzaci u pohřbu, skončíme neskutečnou legrací. Půl roku se nevidíme, pak se sejdem, všichni kolem si myslí, bůhvíco důležitého si musíme říct, a my si jedem svou slovní kopanou…Je dar najít s někým stejný komunikační klíč.

Vaše fotografie pokrývaly svého času stěny dívčích pokojíků. Právě ve zmíněném období filmů Vítr v kapse a Láska z pasáže. Tehdy jste asi neměl nouzi o potenciální přítelkyně…

To jsem neměl nikdy. A neodmítal jsem je. Byl to čas, kdy zjistíte, že kromě sportu a učení existují i jiné hezké věci. Objevujete nepoznané. Ale vůbec jsem tehdy neuvažoval o zakládání rodiny. V pětadvaceti to snad ani nejde. Jak začaly padat věty „mně je s tebou tak dobře" a „měli bychom být spolu častěji", rozsvítila se varovná kontrolka a mizel jsem. Ne proto, že bych byl bezcitný floutek, jen jsem v té době necítil potřebu se vázat. Poprvé mě to napadlo ve čtyřiceti, že s touhle ženskou bych asi chtěl zůstat a mít s ní dítě.

Jste šťastný táta?

Jsem. Moc.

Změnilo vás to?

Asi ano, dostavila se intenzita citů, jakou člověk před tím neznal. Do života se vám třeba vloudí všudypřítomný strach. Taky si pamatuju, že po narození syna jsem první roky chodil s takovým tím debílkovským úsměvem na tváři. Kamarádi se mě ptali: Co se ti stalo? No, vysvětlujte jim to… Že by rodičovství změnilo mou povahu, to ne. Ale naplňuje mě radostí, jak jsme si se synem v některých věcech podobní. Lukáš junior má neskutečný smysl pro černý humor. Bude mu třináct a strašně se spolu nasmějeme.

Zkouší něco hrát jako vy?

Možná hraje něco na mě, ale to neřeším. Ale když bude chtít hrát, nebudu mu bránit. Chci, aby byl zdravej, slušnej člověk, čím se bude živit, je jeho věc. Jen by to nemělo být něco, co ho nebude bavit. Na druhou stranu, když si vzpomenu na sebe, jak jsem v jeho věku vůbec netušil…

Máte rád humor a smích, který sdílíte se synem. Vzpomenete si, co vás naposled rozesmálo?

Já se směju pořád. Možná to mám jako obranu, ale baví mě lidi, s nimiž se dají vymýšlet nesmysly. Přemýšlející intelektuální typy jsou dobrý, ale ne na dlouho.

Autor: Jana Podskalská

16.4.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies