Na severu Čech jste se nedávno objevil jako moderátor na akci pořádané spolkem Ústecký dětský sbor UJEP. Jak na to vzpomínáte?

Chtěl bych říct, že ten večer nebyl úplně kvůli nám. Chtěli jsme pomoci dvěma postiženým mladým chlapcům, a tak oproti minulým ročníkům se ten pocit sounáležitosti ještě znásobil. Vždy to bylo jedno dítě a najednou jsou dvě hodně vděčné a strašně milé. Nechci to přehánět, že jsem ještě dojatý, ale sedl jsem do auta a měl cestou domů o čem přemýšlet.

Pavel Zedníček
Jsem komediant a tím to hasne, říká Pavel Zedníček

V čem to bylo letos jiné než poprvé?

Už tu v Ústí znám daleko víc lidí, než když jsem sem přijel první rok. A říkám zaplať Pánbůh. Už jen to, že se sem každý rok vracím, i když bych nemusel. Ale ono je to tady hrozně prima. Jedna věc je cíl té benefice, a druhá dát to všechno dohromady. Sehnat sponzory, objednat divadlo, sehnat účinkující… Je to martyrium.

Na čem nyní pracujete, co točíte?

Pro TV Barrandov pokračujeme v natáčení seriálu Doktorka Kellerová. Pak se něco rýsuje v létě, že bych měl točit film. Já to ale nechci zakřiknout. Ono v naší branži platí: Dokud nepadne první klapka, ten film se prostě netočí. A jak to tak dnes bývá, ono se rozjede dvacet projektů a platí jen jeden.

A divadlo?

Nazkoušeli jsme Moliérovu komedii Škola žen, premiéra je v těchto dnech. Teď stíhám natáčení, mezitím zkoušení a ježdění zájezdových představení po republice. Je toho na jaro požehnaně.

Uvidíme v kinech už brzo nějaký váš film?

V posledních letech žádný film jako takový nemám. Film se mi nějak vyhýbá.

Jaroslav Róna.
Baví mě malba i sochy, které jsou stále větší, říká Jaroslav Róna

Ale stále dabujete, ne?

Dabing dělám, i když ne už tolik jako dřív. Pustil jsem se totiž trošku do takové revolty. Proběhla taková kauza a já byl na té revoltující straně, respektive nevzdal jsem to a od toho se odvíjí množství té práce v dabingu. Je jí málo.

Načítáte ještě i audioknihy?

Ano, shodou okolností jsem teď nedávno dočetl knížku „Jan Masaryk pokus o pravdivou výpověď". Je od novináře pana Kosatíka, podle níž byl natočený i úspěšný film s Karlem Rodenem v hlavní roli.

Fascinuje vás, jakou měli Američané u úspěšného zdařilého seriálu Impérium Mafie v Atlantic City, který jste daboval, dokonalou výpravu? Běžel u nás na HBO i ČT, jako komplet 56 epizod na 22 discích a celkové délce 3034 minut ho vydal Magic Box. Jak skvělé kostýmy použili, také obuv, zbraně, rekvizity. Vše jako dobové…

A nejen to. Je v tom vidět obrovský rozpočet, vše je dost věrohodné. Třeba i kličky od okýnka u dobových aut, poslední hrníček v kuchyni, přezky u kalhot všechno je opravdu vychytané. To já potom považuji za biják. Protože co je film? Film je iluze a já jí chci podlehnout. Ale já jí nemůžu podlehnout, když mi někdo dělá á la že to je prostředí třicátých let, všechno je jen jako. Pro mě je důležité, když tomu prostředí uvěřím. Nemluvím o hercích, ale o prostředí. Když já tomu prostředí, muzice a atmosféře podlehnu. Pak je to pro mě, jak to má být.

Je to tedy jeden z těch seriálů, kterým se dá věřit? Kterým jste podlehl? Máte přece s čím srovnávat.

Neříkám zcela podlehl, ona je to práce. Ale z mnoha těch jednoduchých telenovel, které dělám, z těch dabingů, tohle naprosto profesně vyčnívá. A já doufám, že jsem jim to moc nepokazil. V tom seriálu dabuji zápornou postavu šéfa policie, bratra hlavního gangstera. Toho hraje skvělý Steve Buscemi.

Viděl jste srovnatelnou kvalitu v naší republice?

Těžko říct. Třeba nedávno na ČT uvedený seriál Bohéma se o podobné dobové reálie snažil, ale ono je těžké tomu uvěřit. Ještě já jsem takový, že koukám na americké, britské nebo francouzské herce a jak je osobně neznám, tak té iluzi snadněji podlehnu, než když řadu našich herců osobně znám. A já to pak komentuji herecky, kdy si říkám: Tohle se ti opravdu povedlo nebo mohlo to být lepší. Proto mám rád filmy pro pamětníky, ty starší, nebo od Kachyni či Vláčila. Ty lidi totiž osobně neznám a jsem schopen ještě iluzi toho filmu podlehnout.

Jste ročník 1965, rodák ze Zlína, váš první film byl Večerníček Mezi námi kluky (1981) a druhým pohádka Za humny je drak (1982). Filmů máte nepočítaně, ale máte i nějakou vysněnou roli?

Doktora už jsem si zkusil, ten mě docela bavil. Těch kriminálek u nás je taky jak naseto, takže nějak vyčnívat se v nich nedá, ať už je to celostátní nebo okrskové. Ať už je to na Šumavě, jsou to Specialisti nebo něco jiného… Já už se v tom jako konzument neorientuji. Zabrousit si do žánru řekněme hodně dobré detektivky, skutečně možná až zamotané, jako od Stephena Kinga, něco mezi nebem a zemí, lehce science-fiction, to by mě bavilo. Co se mi moc líbí, jsou severské kriminálky. Jsou to temné příběhy, syrové, hodně naturální…

Královská zahrada před Míčovnou.
Shakespearovské slavnosti nově v Královské zahradě před Míčovnou

Až to člověka bolí, že?

Až tak, přesně. To je právě to dobré, že to v nás chce tento pocit vyvolat a skutečně vyvolá. Takové to mrazivé, když fakt někde fouká, tak vám je z toho zima. Je to dobře udělané, zahrál bych si ten žánr. Ale u nás to vždycky vyzní jako parodie.

Byl byste rád i záporným hrdinou?

Ano, ti mě baví úplně nejvíc. To je na hraní něco úplně úžasného. Ono hrát klaďase co s tím? To není na hraní. Naopak trochu ujetého bych si střihnul, někoho lehce psychopatického. Takové hraní na hraně je velmi zajímavé a vděčné.

Jiří Suchý.
Jiří Suchý se v Semaforu představí nově a jinak