Jak se stane z pražského děvčete tvrdá horalka?

Otec pracoval na Sněžce. S maminkou se sice nikdy nerozvedli, ale už spolu později nežili. My s ní bydleli na Malé Straně, jak jsou dnes Sovovy mlýny. Přesně tam, jak je v Čertovce to velké kolo. Když jsem se po škole rozhodovala, kam půjdu, řekla jsem si, že by bylo na místě mamince její celoživotní péči nějak vrátit. S otcem jsme si se sestrou dopisovali a on nám nabídl, zda tam nechceme přijet pracovat.

Olga Tichá.
Olga Tichá: Zdraví ji zrazovalo, ale ona boj o život nikdy nevzdala

Takže jste odjela na Sněžku?

Ne. Začínala jsem v Davidových boudách. To mi bylo čtrnáct. Dělala jsem tam všechno možné. Starala se o hospodářství, pomáhala v kuchyni. O rok později to tam ale znárodnili a můj vedoucí řekl, že už tam dál nebude, protože tam jezdili komunisté na školení. Tak jsem se přesunula na Sněžku. Jenže tamnímu majiteli zrovna porodila manželka a on chtěl, abych šla k nim jí na šest neděl pomáhat. Jenže ona byla fúrie, že to tak musím říci, takže jsem se rozhodla vrátit zpátky na Sněžku.

Jak dlouho jste tam šla pěšky?

Pamatuji si jen to, že jsem šla přes Růžovou horu a předtím se zastavila ve Vrchlabí, abych si koupila nové boty. Zrovna byla velká vichřice, takže se divím, že jsem tam tehdy vůbec došla. Občas jsem potkala někoho s koněm, tak mě kousek popovezli. Přesto nohy mě bolely ještě čtrnáct dní potom.

Co vám řekl otec, když jste tam dorazila?

Všichni mě hledali, protože už byla tma. Ale nijak mi nevynadal. Dali si pak s chlapy něco k pití a byli samá legrace.

Pamětníci - Jaroslava Štaffová
Jaroslava Štaffová: Totalitní režimy vzaly Dejvicím jejich kouzlo

Na Sněžce jste také slavila důležité narozeniny, je to tak?
Byla jsem tam na své osmnácté narozeniny, ale výrazně jsme to neslavili. V Obřím dole nám totiž zrovna všechno zamrzlo, tak jsme museli nosit sníh, abychom měli vodu. Vzpomínám si, jak se i vařilo ze sněhu.

Jak jste zvládala ty tvrdé podmínky?

Musela jsem. Ale když vidím, že se tam dá dnes normálně vyjet autem, je to zvláštní. Dokonce jsme tam praly prádlo ve starých dřevěných pračkách na kliku. Voda se ohřívala na kamnech, ale pralo se venku.

Co vaše maminka, která zůstala v Praze sama?

My si ji pak se sestrou vzali k sobě na Hříběcí boudu.


Tam jste se také seznámila s Vlastou Burianem, že?

Ano, znal se s naším vedoucím. Byl tam i se svou manželkou jen na jednu noc, protože měl ve Špindlerově Mlýně nějaké vystoupení.


Jaké bylo setkání s geniálním komikem?

Tehdy jsem to brala normálně. Stála jsem nohama pevně na zemi. Ale když jsme si podávali ruce, řekl mi, že mám takové lumpácké oči a že bych se hodila do nějakého divadla. Tak jsem mu odvětila, že něco podobného už mi říkal ředitel, když jsem vycházela ze školy.

Proč jste pak odjela z hor?
Kvůli lásce. Když jsem se předtím vrátila na chvíli do Prahy, tak jsem pracovala v ústavu pro slepé děti na Pohořelci. Mimochodem, z kuchyně jsme se dívali do oken Haně Benešově, která nám pokaždé zamávala. Manžel tehdy sloužil jako voják na Petříně. Jednou jsem šla na tancovačku na Strahov a tam jsem si pana Kořena namluvila. Pokud znáte Vladimíra Kořena z pořadu Zázraky přírody, tak to je můj synovec. Jeho strýce jsem si totiž ve dvaceti vzala, bohužel.

Pamětníci - Václav Trkovský.
Václav Trkovský: Na svém dresu měl českého lva s rudou hvězdou

Bohužel?
Já jsem chodila pracovat na pole a on pracoval v kasárnách jako topič. Chodil ale hodně do hospody. Na čtyři děti mi dával čtyři sta korun. Tak jsem si vzala ještě domovnictví v našem domě v Dejvicích. Dnes tam sídlí divadlo Semafor. Když tchýně viděla, jak bydlíme, nabídla mi, ať se odstěhujeme k ní do Jaroměře. Zůstali jsme tam devět let. Pak jsem od manžela utekla i s dětmi zpátky do Prahy.

Co se stalo? Když řeknu, že hodně pil, je to ještě slabé slovo. Hledal vás potom?
Jistě. Zavolal i policii. Nakonec došlo i k tomu, že mi jednu z dcer unesl. Nechtěl mi říci, kde je. Až sociální pracovnice na něj zatlačila, takže prozradil, že je s jeho sestrou na vlakovém nádraží poblíž Těšnova. Chtěli ji odvézt zpět do Jaroměře. Potom už manžel neplatil ani alimenty. Takže třeba na vánoční dárek pro děti jsem měla 24 korun.

Pamětníci - manželé Arnošt Vašnovský a Jiřina Vašnovská.
V roce 68 měl každý názor. Hlavně v hospodě u piva

Kde jste hledala sílu na to, všechno zvládnout?

Nic jiného mi nezbylo, musela jsem. Říkala jsem si, že to musím brát sportovně, protože to beztak nezměním. Takže jsem dřela celý den na poli a pak večer skládala dvacet metráků uhlí. Všichni si mysleli, že když jsem Pražanda, že nic neumím a já jim pak přitom utřela nosy, protože práce jsem se nikdy nebála.

V seriálu Příběhy pražských pamětníků přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů a známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout.Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete také na webových stránkách: www.prazsky.denik.cz www.praha.eu. Tento projekt vznikl za podpory hlavního města Prahy.