Beatrice a Donatella jsou povahově i sociálně zcela odlišné typy, které se potkají v psychiatrické komunitě sídlící ve starém venkovském domě na italském jihu. Jakkoli si na první pohled zdánlivě nemohou příliš rozumět, spojí je touha zažít aspoň chvíli pocit štěstí a zároveň snaha najít odpovědi na trýznivé otázky minulosti. A tak spolu naprosto neplánovaně utečou. Zjevně obě podnikají tu nejšílenější, ale i nejradostnější cestu života. I když na jejím konci musí přijmout realitu takovou, jaká je. Protože jsou věci, které se nedají vrátit. Lze se nimi jen vnitřně smířit.

Cesta jako terapie

Legendární roadmovie se Susan Sarandonovou a Geenou Davisovou, která mimochodem loni v Cannes slavila dvacet let od premiéry na tomto festivalu (!), nepřipomíná italský snímek náhodou. Odkazují k ní některé záběry a detaily – třeba euforická jízda v cabrioletu, charaktery žen nebo stylizace účesů a oděvu. Ostatně, sám spoluautor scénáře a režisér Paolo Virzi nezastírá, že s hrdinkami Ridleyho Scotta mají jeho Beatrice a Donatella leccos společného (jak potvrdil v jednom z rozhovorů pro italská média).

Ilustrují to už charaktery a vizáž obou žen – extrovertní a zkušenější Beatrice s blonďatou hřívou a uzavřená brunetka Donatella bojující se svými tísněmi a smutkem v nitru. První z nich ráda přejímá různé identity (v úvodu například předstírá, že je lékařka, aby z nové pacientky vytáhla základní informace o jejím životě) a svou image staví na drobných lžích a suverenitě, za kterou ale skrývá marnou lásku a vnitřní zranitelnost. Donatellin život zase poznamenává trauma z raného mládí, kdy jí byl odebrán maličký syn.

Jejich příběhy jsou jiné než Thelmin a Louisin, mají silnější sociální nádech, nicméně i v jejich životech hrají osudovou roli smolné životní chvíle a lidé, jež je v klíčových momentech nechali na holičkách. Společné pak mají všechny čtyři silné přátelské pouto, jež se vytvoří během jejich cesty. Ta je pro film Šíleně šťastná určující – je výchozím momentem i hybným motorem vyprávění a zároveň jakousi očistnou terapií hrdinek. Lepší, než jakou nabízejí psychiatrické léčebny. Pravda, je dlážděna nezákonnými skutky jako krádež dvou aut a luxusních šperků, neplacená návštěva drahé restaurace či „spoušť" v bývalém Beatricině domě, kde se její bývalý manžel snaží po boku mladší krásky žít nový život.

Oscarové výkony

Renomovaný filmař Paolo Virzi není u nás příliš známý, což je škoda. Pro jeho filmy (Lidský kapitál, Každý boží den) je typické, jak dovedně kloubí humor s jemnou sociální kritikou. Některé byly k vidění díky tradiční přehlídce italských filmů v pražské Lucerně, kterou kino spolupořádá s Italským kulturním institutem. Platí to i o jeho posledním snímku. Kritický pohled na stav psychiatrické péče, kde až na výjimky neexistuje velká empatie a důvěra vůči pacientům (což bezpochyby neplatí jen pro italskou společnost) je tu naznačen uměřeně, jinak je pro film zásadní vztah obou žen a touha po porozumění.

Postavy Beatrice a Donatelly jsou skvěle napsané a obsazené – vynikající italskou herečku Valerii Bruni Tedeschi zcela rovnocenně doplňuje režisérova manželka Micaela Ramazzotti, obě podávají oscarové výkony. Dlužno ovšem říct, že jejich roadmovie skvěle dotváří obrazová stránka filmu čerpající poezii z italského slunného venkova i hudba režisérova bratra Carla Virzi, který kombinuje známé hity s dojemným motivem písně Nel mio silenzio (v mém tichu). Spolu s režií vytváří dokonalý filmový celek, v jehož podtextu zaznívá i výpověď o tom, jak tenká hranice vede mezi světem zdravých a duševně „nemocných". A jak těžké je poznat, kteří jsou vlastně šílenější.

Přečtěte si: Filmový archiv oslaví "85" Miloše Formana velkou retrospektivou