Dal jsem si trochu časovou rezervu, abych nešel do akce s prázdným žaludkem; ještě by ze mě mohly padat kalhoty. Když jsem dorazil do České televize, tak již na tamních pohodlných gaučích ve vstupní hale vysedávali kolegové komparzisté, které jsem samozřejmě viděl poprvé v životě.

Mně osobně vůbec nevadí situace, kdy vcházím někam mezi lidi, jež neznám, dokonce to mám docela rád. Pro mě jsou totiž ostatní lidé, v uvozovkách, nepopsané listy, jelikož s nimi nemám žádnou předchozí zkušenost.

Kolaboranta jsem naštěstí nehrál

Asi bych měl nejdříve zmínit, na jakou filmovou pasáž se tento komparz vlastně natáčel. Jednalo se o situaci, kdy jsou občané v kině na promítání týdeníku. Právě probíhají zprávy o tom, že Hitler Rakousko připojil k Říši. Komparzní herci se zhostili rolí diváků, kteří doplňují obraz konkrétním hercům, a ti vedou určitý dialog. Po zhlédnutí záběrů, ve kterých Hitler slavnostně mává z auta, mělo být obecenstvo rozděleno na dva tábory. Někteří měli hlasitě sympatizovat a ti druzí zase výrazně opovrhovat. Jsem rád, že jsem nebyl na straně kolaborantů. Tyto záběry se točily v sále v Lucerně.

Nyní ale zpátky ke kostýmovce. Do Lucerny mělo jet přibližně padesát komparzistů, a ti byli rozděleni na kostýmovou zkoušku do více skupin, v různých časech. Moje skupinka čítala pět lidí. Mimochodem všichni to byli kluci v podobném věku jako já. Pánové a dámy mají pochopitelně maskérnu a kostymérnu každý jinde. Než přišla dáma z pořádající agentury, tak jsme po sobě s kolegy jen tak neosobně pokukovali. Když přišla ale z úst „šéfky" na řadu první věcná diskuze o průběhu akce, tak se již všichni začali mezi sebou bavit a člověk pomalu získal pocit, že se rýsují noví kamarádi. Padají vtípky a zjišťujeme, že jsme podobná krevní skupina.

Zuřivý vousatý komparzista

Zábavnou scénkou pro nás byl příchod jistého borce. Ten se přiřítil jak uragán v černé stylové košili, roztrhaných kalhotách a se značným porostem v obličeji. V momentě, kdy ho paní z agentury seznámila s faktem, že kromě vlasů, které bude nutné přistřihnout, mu bude určitě jeho dlouhé strniště oholeno, začal být velmi podrážděný. Stěžoval si, že mu to nikdo neřekl. Prý ho jeho vzhled dobře živí a v žádném případě na něm nebude nic měnit. Marně mu bylo vysvětlováno, že pokud se neoholí, tak nebude nejspíš vypadat jak typický člověk předválečné doby. Já musím říct, že mi dotyčný spíše připomínal italského dýdžeje na diskotéce.

Největší „pecka" přišla, když muž začal vykládat, o kolik času cestou do Prahy přišel, a požadoval zaplatit honorář za komparz. Při dotazu z jaképak dálky dorazil, uvedl, že z Nové Vsi u Prahy, ale že prý o to nejde. Nakonec odešel s nepořízenou a film Poslední cyklista bude bohužel o tohoto mistra ochuzen. Další adept se šel o problému se stříháním vlasů telefonicky poradit s přítelkyní a odešel také.

Další pán, no pojďte!

Po úpravě v maskérně těch, u nichž bylo třeba zasáhnout, se šlo do kostymérny, kam jsme byli voláni po dvou. „Další pán, no pojďte!" zavolala paní. Rázem jsem se ocitl na místě, připomínajícím bleší trh s oblečením z třicátých let. Spousta košil, kalhot, vestiček, obleků, kabátů, kravat.

Toto všechno jsem si musel obléknout, což bylo v horkém nedělním počasí takové malé saunování. Samozřejmě se zkoušely různé velikosti, než se našel optimální stav. Musím se přiznat, že systém knoflíků u dobových kalhot mi dělal značné potíže. Dnes je v tomto směru život o moc jednodušší. Kostýmovka proběhla úspěšně a já jsem si užil zbytek slunečného dne. Ráno v půl sedmé sraz opět na Kavčích horách a půjde se na věc.

Ale o tom až příště.   

MARTIN VÁVRA