Jako rodilý Plzeňák je Lukáš Langmajer odkojený pivem. Do povědomí diváků se však paradoxně dostal díky roli v prvním českém filmu o víně – Bobule.

Přečtěte si: Film 2Bobule je dotočen

Jeho pokračování s názvem 2Bobule přijde do českých kin v říjnu. „Jsem takzvaně podobojí, chutná mi pivo i víno,“ říká s úsměvem devětadvacetiletý herec.

V jaké fázi je film 2Bobule teď?
Máme hotovo. Materiál je natočený a teď se na něm pracuje ve střižně.

Kdy a kde jste natáčeli?
Strávili jsme s filmem dohromady dva měsíce, letos od května do června. A točilo se vesměs na stejných místech jako v prvním díle.
Začali jsme kousek u Prahy v Klánovicích, pak jsme přejeli na Moravu na Pálavu, kde se odehrává nejvíc scén, a ke konci jsme se zase vrátilik Praze, točilo se u Karlštejna.

Základní děj filmu se točí okolo dvojice podvodníčků?
Ano, my dva s Kryštofem jsme zůstali. Z legrace říkáme, že Matěj Hádek, Jirka Langmajer a Karel Roden tam budou hrát až ve třetím díle, až na ně bude mít štáb konečně peníze (smích). Zatím jsme tam jenom my s Kryštofem a Marianem jako jejich méně slavní bratři.

Bobule jako první celovečerní film

Přinesou 2Bobule i nějaké novinky?
Pro oživení přibylo několik nových postav, z toho některé budou pro děj filmu dost důležité. Ať už to je Jiří Krampol, Jana Švandová, Jan Antonín Duchoslav a další. Zásadní posun nastane i u mojí postavy. Od tohoto dílu totiž získám stálou partnerku, která se následně stane i mojí ženou. Hraje ji mladá, krásná a nadějná herečka Jana Pidrmanová. Věřím, že o ní ještě uslyšíme. A mně se s ní nádherně ženilo.

Jak jste se k hlavní roli v Bobulích vlastně dostal? Přes konkurz?
Pozval si mě tehdy rovnou na kamerové zkoušky režisér Tomáš Bařina. V té době zbývalo do natáčení už jen pár týdnů, a oni měli jistého jen Kryštofa Hádka. Já jsem si tedy před konkurzem v hrozné rychlosti, asi za hodinu, přečetl scénář a pochopitelně jsem se z toho nestihl skoro nic naučit. Takže jsem tam potom s Kryštofem improvizoval na dané téma. Skončilo to tehdy přesně tak, jak bývá na konkurzech zvykem, tedy větou: „Děkujeme, my se vám ozveme.“ Ale oni se mně potom kupodivu fakt ozvali!

Šlo o váš první film?
Celovečerní ano. A rozhodně to byla první větší příležitost pro lidi, jak mě vůbec zaregistrovat. Byl jsem předtím na konkurzech do filmu Milana Šteindlera O život a na Děti noci od Michaely Pavlátové. Ale obě role mně nakonec vyfoukli mladí kluci. Na mě tak zbyly aspoň Bobule, protože všechny filmy se točily souběžně a ti mladí by to nestíhali.

Jak jste přivítal, že se velká část filmu točila na jižní Moravě, v okolí vinic a sklípků?
Byl jsem nadšený! Hrozně moc mě tento kraj nabíjí. Vždycky jsem rád cestoval po Čechách, ale jižní Moravu jsem tolik neznal. A Pálavu jsem si okamžitě zamiloval! Několikrát jsme už i po konci natáčení zajeli do Velkých Bílovic za vinařem Standou Mádlem, kde jsme předtím točili i několik scén do filmu. Moraváky mám rád, tu jejich srdečnost a dobrácký naturel.

Nic jiného než divadlo neumím, přiznal Langmajer

Jako rodilý Plzeňák jste odkojený pivem. Jak to jde teď dohromady s vínem, které vás při natáčení Bobulí všude obklopovalo?
Dá se teď říct, že jsem takzvaně podobojí. I když totiž pijete celý večer víno, je dobré si potom dát alespoň jednu plzeň, aby se srovnaly kyseliny v žaludku. Ale je pravda, že víno jsem zblízka poznal právě až díky Bobulím. Naučil jsem se ochutnávat různé odrůdy, očichávat je, koštovat… Ale je to nesmírná věda, takže pro mě i dál zůstává základní rozdělení vína na červené – bílé, chutná – nechutná, za peníze – zadarmo.

Čtěte také: 2Bobule: při natáčení padlo tisíc litrů vína

Divadlo děláte od třinácti let. Chtěl jste být hercem odmalička?
Když se v tom člověk narodí, tak asi nemá moc na vybranou. Měli jsme to v rodině, táta se živí muzikou, brácha se dal na herectví… Navíc já vlastně ani nic jiného neumím. Snažil jsem se dělat rukama, ale víc věcí jsem zničil, než abych je dal dohromady. Takže jsem brzo zjistil, že to jinak nepůjde.

Nebojíte se, že vás teď po vašem příchodu do Prahy budou všichni ještě víc srovnávat s bratrem Jiřím Langmajerem? Máte přece jenom podobný hlas, mimiku, gesta, způsob vyjadřování…
Těžko říct. Ale vím, do čeho jsem šel. Pro mě je to spíš o to větší výzva. Aspoň mám nad sebou bič, abych nezlenivěl a pořád na sobě pracoval. Jinak s bráchou nehodlám nijak soupeřit.

Radíte se s ním o práci?
Oba jsme stejní v tom, že jsme vždycky chtěli dělat divadlo co nejlíp. Takže určitě mě jeho názor zajímá a věci spolu konzultujeme.
Chci totiž dělat svoji práci dobře, abych se za ni nemusel stydět. A byl bych rád, aby si diváci neřekli, až se půjdou podívat na mladého Langmajera do divadla, že to byl průser.