V kinech máme chválabohu (pardon, pane Bartoško) další zdařilou pohádku, kterou na rozdíl od prvního filmu chystali tvůrci od samého začátku pro kina. Je třeba podotknout, že ani režisér Jiří Strach a hlavní herci nebyli pokračování zcela nakloněni. Vstupovat dvakrát do téže řeky bývá ošidné. Zvlášť když první film sklízel úspěch v kině i na televizní obrazovce (vidělo jej přes dva a půl milionu diváků).

Nicméně autor scénáře Marek Epstein (první film napsala Lucie Konášová) uměl přesvědčit. Přišel s nápadem, který se ukázal jako šťastný – zamotat tentokrát nebešťany mezi lidi, aniž by si toho ti druzí všimli. Stane se tak totiž v jediný den v roce, kdy to není nápadné: v předvečer svatého Mikuláše. Přesně v čase, kdy se na zemi nadělují punčochy s ořechy a jablky a ulicemi bloumají Mikulášové s doprovodem, jsou anděl Petronel a čert Uriáš vysláni napravit svůj hřích. A perfektně zapadnou. Zvlášť když se ukáže, že jedna malá dívenka chodí v mikulášském plášti sama, bez čerta i anděla.

A onen hřích? Další hezký nápad – během obvyklých půtek spadne andělu a čertovi z nebe na zem jablko poznání. Pán Bůh se rozčílí a hoši mají průšvih. Šupem padají dolů najít osudné ovoce, ten prokletý objekt věčného pokušení… Musí projít nezbytnou cestou „poznání" – a divák ji přitom urazí s nimi. Na jejím konci nejsou žádné mimořádné objevy, pro dětské publikum mají ovšem význam zásadní: mít rád, nenechat druhého ve štychu a umět se pro něj něčeho vzdát. Obyčejné motivy, které tandem Epstein-Strach vyznává a které umí nenásilně vnést do svých příběhů.

Laskavý humor

Dodejme, že to vše decentně zabalili do laskavého humoru, vtipných dialogů a svižného děje. Ve chvíli, kdy člověk už už krabatí čelo nad citovým vydíráním (scény s chudou švadlenkou), režisér naštěstí včas diváka přenese do honičky městem či milého gagu. Město tu mimochodem hraje klíčovou roli, Český Krumlov je se svými uličkami, náměstíčky a vltavským břehem ideální kulisou, jež nabízí jak romantická sváteční zákoutí, tak prostor pro akční scény.

Tvůrci odzbrojují rozpustilou hrou s biblickými motivy, ale znají míru. Půvabná je už úvodní scéna s napravenými hříšníky u svatého Petra, za kterého věčně zaskakuje Petronel, jenž zkouší polepšené z katechismu a šílí z jejich neznalosti („A Bůh řekl: Budiž… Budiž co?" „Budižkničemu?"). Znovu je tu množství hlášek - některé ocení spíše rodiče a poučené děti („Maruško, ty se mi zdáš nějaká unavená… Neměla bys odjet na dovolenou? Co třeba Lurdy?"), spoustu jiných ale v podstatě každý divák napříč generacemi. Scéně, v níž anděl s čertem svorně propadnou chuti pečené klobásy („To kdyby v nebi věděli, tak se many nedotknou"), rozumí každý. Tedy s výjimkou vegetariána…

Nebesa jsou tradičně zabydlena řadou známých postav, přičemž mnohé ztělesňují herci se stejným jménem příslušného svatého (Martin Huba svatého Martina, Lucie Bílá svatou Lucii), pobíhá tu neposedný Ježíšek, u brány relaxuje znavený Josef a všechny případné lapsy těch nezbednějších s porozuměním omlouvá Panna Marie. Potkáme tu staré známé, kterým nijak nepřekáží, že mezitím trochu zestárli – Ivan Trojan je pořád roztomile naivní Petronel, Jiří Dvořák zase mefistofelsky pokoušející cynický Uriáš a jejich věčná konfrontace baví jako v jedničce. Doplňuje je Anička Čtvrtníčková, očividný herecký objev, na niž může být táta Petr právem pyšný. Dalo by se mluvit i o dalších, zmiňme tedy alespoň trio mikulášských lotrů v podání Stanislava Majera, Marka Taclíka a Pavla Lišky.

Jediné dvě výtky míří k nebeskému úvodu, jenž je možná delší než bylo třeba, a k protahovanému finále s přeslazenou písní Lucie Bílé. Naštěstí jsou to drobnosti, které lze Andělu Páně v čase zjitřeného adventu odpustit. I díky chytlavým písničkám a vkusné hudbě Ondřeje Brzobohatého.