VYBERTE SI REGION

Marek Vítek: Válečný zpravodaj a šéf televize? Obojí je o nervy

Praha /ROZHOVOR/ - Jeden ze zakladatelů Televize Metropol se před pár dny stal jejím generálním ředitelem. Marek Vítek začínal jako reportér v týdeníku Reflex. V letech 1994 až 1998 byl redaktorem televize Nova. Poté odešel do České televize, kde se stal vedoucím oddělení reportážních pořadů redakce publicistiky. Později založil vlastní produkční společnost, která pracovala pro slovenskou televizi TA3 nebo pro ministerstvo obrany. Je také držitel řady novinářských ocenění, tuzemských i zahraničních. V roce 1999 vytvořil prestižní zpravodajský program Fakta, který získal pod jeho vedením tři světové televizní ceny. On sám obdržel českou žurnalistickou Cenu křepelek či cenu UNICEF/AMADE na televizním festivalu v Monte Carlu v roce 2001. Je také nositelem Řádu Zlaté lípy ministryně obrany České republiky. Marek Vítek v Afghánistánu pracoval na místech, kde vybuchovaly miny. Teď nově šéfuje pražské Televizi Metropol - a o tom všem si s námi povídal…

21.2.2012
SDÍLEJ:

Ředitel TV Metropol Marek Vítek.Foto: Deník/Vladimír Šťastný

Několik let jste dělal zahraničního zpravodaje. Kam všude jste se podíval?

Jezdil jsem většinou na stejná místa, do Iráku, Afghánistánu, ale třeba i do Afriky, do Sierra Leone a Libérie. Všude tam, kde probíhal nějaký konflikt a něco se tam dělo.

Měl jste možnost sledovat vývoj v těchto zemích?

To bylo zajímavé. Třeba v afrických zemích po skončení válečného konfliktu nastal pozitivní vývoj. My jsme zažili, když do Sierra Leone začali jezdit první turisté, kdy se ta země začala pomalu vzpamatovávat a měnit celou infrastrukturu. Přijeli tam pozorovatelé OSN a různé humanitární organizace a všichni se snažili o jakýsi normál. A přitom tam předtím pobíhaly bandy ozbrojených povstalců, úplně zmagořených, kteří vám mohli udělat úplně cokoliv. Jiné to je u Iráku a Afghánistánu, kde se po pádu diktatur dalo v pohodě cestovat. Po pádu Saddámova režimu to byla euforie, že to bude lepší, každý se radoval. Američané byli osvoboditelé. To jsme si třeba ještě mohli vzít v Bagdádu taxíka, který nás odvezl čtyři sta kilometru do Basry, a bylo to bezpečné. Jenže euforie pomalu ustupovala a situace se zhoršovala. Když jsem tam byl naposled, tak jsme mohli jezdit jako novináři pouze ve vojenských kolonách. Podobné to bylo i v Afghánistánu, kde jsme bydleli ve vile, která spadala pod Člověka v tísni. Večer jsme chodili na procházku centrem Kábulu, popíjeli jsme v místních kavárnách jejich čaje, protože tam panovala uvolněná atmosféra a šlo se volně pohybovat. Dnes už to nejde a cestovat jinak než s vojenskou kolonou je pro novináře životu nebezpečné.

O Iráku i Afghánistánu se říká, že jsou to krásné, ale nebezpečné země.

To platí. Jsou to obě nádherné země, s krásnými horami. Nad Kábulem je například obrovské jezero s křišťálovou hladinou, kam jezdí obyvatelé hlavního města o víkendu na výlety. Přirovnal bych to k takovým piknikům, i když u nich je to trochu jinak pojaté. Připadáte si jako na Mácháči.

A kulturní střet? To prostředí přece funguje podle zcela jiných pravidel než evropský svět.

Lidé tam přemýšlejí jinak. Už jen to, že třeba dvě generace lidí neznají nic jiného než válečný stav, předurčuje jiné vnímání světa. Jste permanentně ve střehu, nikomu nevěříte, bojíte se. Navíc jste odkázáni na humanitární pomoc. Lidé v některých afrických státech proto byli po skončení války absolutně neschopní postarat se sami o sebe, byť šlo třeba jen o jednoduché zemědělství, jako je zasít na poli. Prostě s tím neměli žádnou zkušenost a neuměli to. Proto si myslím, že práce humanitárních organizací je velmi záslužná. Zejména české humanitární organizace jsou velmi aktivní, po celém světě mají desítky misí.

Existují nějaké zásady, jak se v zemích, které se zmítají ve válečném konfliktu nebo v krizových situacích obecně, chovat?

Samozřejmě. Jsou univerzální a jednoduché vzorce chování, třeba nenosit maskáče, aby bylo jasné, že jste civilista. Nám ze začátku radila Petra Procházková. Důležité je sehnat si kontakt na místě. Většinou prostřednictvím vojáků nebo humanitárních organizací, protože máte jistotu, že je to spolehlivý člověk, který vás neokrade nebo neprodá. Nejlepší je spojit se s nějakým místním novinářem a najmout si ho. Zná dokonale místní prostředí, zavede vás k lidem, ke kterým potřebujete, a navíc se s ním jakžtakž domluvíte anglicky.

Jak probíhá spolupráce s ostatními zahraničními novináři?

Tak jako všude jinde existuje skupina lidí, která jezdí od konfliktu ke konfliktu. Je to parta, která si navzájem vyměňuje informace. Bez toho by to nešlo.

Přesto jste se ocitnul v nejedné krizové situaci. Vzpomenete si, kdy jste fakt bál?

Krizových situací jsem zažil bezpočet, takže nedokáži říci, která byla nejhorší. Kolikrát totiž ani nevíte, že jste byli v nebezpečí, a dozvíte se to až zpětně. Vzpomínám si, že když jsme byli s Michalem Novotným poprvé v Kosovu, že jsme v jedné horské vesnici narazili na srbský tank, před kterým leželo mrtvé tělo.Vojáci se na nás tvářili sice dost nevraživě a mířili na nás, ale nám se podařilo tank vyfotit, naskákat do auta a rychle zmizet. Po třech kilometrech jsme potkali britskou hlídku, která ošetřovala druhého postřeleného novináře. Byli to novináři z německého Sternu, které přepadli a zabili chvíli před tím, než jsme na místo přijeli. V Sierra Leone jsme měli pronajaté auto, které jsme na týden nechali našemu kamarádovi, jenže přepadli ho a zabili. Asi největší štěstí jsme měli před dvěma a půl lety, kdy jsme byli s českou patrolou v Afghánistánu. Přepadli nás a asi 20 minut probíhala přestřelka. Zničili nám hummera, několik vojáků bylo zraněno, takže jsme se těžko dostávali z toho místa do bezpečí. Později jsme se dozvěděli, že na nás byla o 60 metrů dál nastražena bomba.

Od doby, kdy jste poprvé vyrazil do zahraničí, se to ale podstatně změnilo. Vaše práce tehdy znamenala volnost a svobodu. Dnes jsou váleční zpravodajové mnohem více hlídáni a sledováni.

My jsme byli s Michalem Novotným poprvé venku někdy v roce 1993 v Abcházii, to tenkrát byla hodně divoká novinařina. Nikde nebylo třeba velkých akreditací, novináři byli tenkrát neorganizovaní. Každý jezdil na vlastní pěst. Všude jsme mohli a všude jsme se dostali jako turisté. Dnes kamkoliv přijdete, jsou tam tisková střediska, kam musíte zajít, abyste se vůbec mohli někam dostat. Během těch dvaceti let se toho hodně zformalizovalo. Potřebuje spoustu legitimací, nejrůznější povolení, třeba i v Africe.

Získal jste několik novinářský cen. Jakého ocenění vaší práce si nejvíce ceníte a proč?

Asi toho z televizního festivalu v Monte Carlu, kde jsme dostali cenu poroty za dokument ze Sierra Leone. Je to výjimečná věc a moc lidí to nedostane. Ten dokument byl z kempu, kde žili děti a rodiče, kterým povstalci usekali nohy nebo ruce. To byla unikátní zrůdnost, která se v jiných válkách nedělala. Shlukli se na jednom místě a tam se pokoušeli nějak žít. Někdy ty příběhy byly opravdu šílené.

Není v takových chvílích skoro nemožné zachovat si odstup?

Je to někdy rozhodně velmi těžké. Jsou případy, kdy to na vás spadne a snažíte se těm lidem pomáhat. I když byste vlastně neměli. Honza Šibík zorganizoval sbírku. Po celé republice jezdila výstava jeho fotek, na které se promítal i náš film.

Vidíte nějakou paralelu mezi prací válečného reportéra a ředitele televize?

Obojí je o nervy. Ale nejhorší , co se může stát řediteli televize je, že zkrachuje. Mám mladou ženu a dvě malé děti, takže jsem došel k závěru, že by bylo ode mne krajně sobecké jezdit po světě a riskovat, že přijedu bez rukou nebo nohou, v tom lepším případě. Založil jsem si proto produkční společnost a následně televizi Metropol.

Jaké je zaměření Televize Metropol? Hodně lidí má povědomí o názvu, ale už méně o tom, co vysílá.

Jedná se o regionální televize pro Prahu a střední Čechy. Od nás se dozvíte o všem zajímavém a důležitém, co se v Praze děje. Máme pořady jak pro malé děti, tak i seniory. Neustále přinášíme aktuální zpravodajství. Dvakrát za den máme dvacetiminutový přehled zpráv a každou celou hodinu vysíláme desetiminutové souhrny. Pro nás žádná akce není malá. Jsme také partnery mnoha kulturních akcí a velkých klubů, například Akropole nebo Rock Café.

Takže velká žánrová pestrost?

Snažíme se být barevní pro lidi s různými zájmy. Vysíláme deset hodin denně živě. A snažíme být interaktivní. Každý Pražan by měl mít v naší televizi prostor.

Jste specifická televize i proto, že máte studio ve výloze. Čí to byl nápad?

Ten jsme si půjčili ze severní Ameriky, kde je to u lokálních televizí naprosto běžné, že sídlí takhle na ulici.

Je běžné, že se u výlohy zastavují lidé a sledují vaši práci přes sklo?

Stále ano. Někteří ze začátku stáli venku i půl hodiny, tak jsme tam dali reproduktory, aby slyšeli, co se děje. Běžně k nám chodí školní exkurze se dívat, jak se to dělá. Jsme velmi otevření vůči tomuto typu spolupráce. Stačí zavolat a domluvit se na prohlídce.

S čím počítá dramaturgický plán do budoucna?

Chci, aby televize měla názor. Neměla by trpět syndromem vyváženosti. Proto třeba spolupracujeme na nejrůznějších projektech s různými institucemi. Měli jsme speciální pořady k výročí 17. listopadu, nyní chystáme tzv. Rudý týden k Vítěznému únoru společně s Národním muzeem. Myslíme si, že je třeba připomínat krvavou minulost a zvrácenost komunistické ideologie. V rámci vysílání vystoupí političtí vězni, historici, ale i tzv. skútráci, což jsou reportéři, kteří v terénu dělají ankety. Chtěli bychom tak varovat před jedinci a skupinkami, které nabízejí jednoduchá řešení problémů. Do konce roku máme naplánováno i několik další akcí.

Jak se Televizi Metropol daří obstát v konkurenci ostatních televizních kanálů?

Myslím, že velmi dobře. Sleduje nás odhadem sto tisíc lidí denně a počet diváků se stále zvyšuje. Od března jsme se rozhodli zařadit kvůli poptávce inzerentů i spotovou reklamu. Přestože to pro některé diváky může být nepříjemné, je to známka standardního vysílání. A reakcí na televizi stále přibývá, z čehož máme velkou radost.

Takže budoucnost patří regionálním televizím?

Možná, že ano. Společně s dalšími stanicemi plánujeme založit Asociaci regionálních televizí. Vzájemně nám to usnadní práci a lidi potěší, že se k nim dostanou aktuální a zajímavé informace z jejich nejbližšího okolí.

Autor: Soňa Kacerovská

21.2.2012
SDÍLEJ:

Zadeha v Praze znovu zadržela policie

Praha/Brno - Policie dnes v Praze zadržela obžalovaného podnikatele Sharama Abdullaha Zadeha, celý den u něj prováděla domovní prohlídku, uvedl v tiskové zprávě Zadehův mediální konzultant Jan Jetmar. Večer ho podle něj převezla k výslechu do Brna. Zadeh je obžalován z daňových úniků, hlavní líčení se koná u brněnského krajského soudu.

V prosinci končí jízdné v pražské MDH i čipové karty opencard

Praha - V prosinci končí roční kupon na jízdné v pražské MHD téměř 22 tisíc lidí, v lednu dvojnásobku. V tomto období končí platnosti také 165 tisíc čipových karet opencard. V tiskové zprávě o tom informoval pražský dopravní podnik.

V Norsku našli nápis Arbeit macht frei ukradený z Dachau

Bergen - Norská policie nejspíš objevila nechvalně proslulý nápis Arbeit macht frei (Práce osvobozuje) ukradený v roce 2014 z brány bývalého německého koncentračního tábora Dachau. S odvoláním na bavorskou policii o tom dnes informovala agentura AFP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies