VYBERTE SI REGION

Matěj Hádek: Člověk někdy nevidí, že má štěstí na dosah

Praha /ROZHOVOR/ – V novém filmu Jana Prušinovského Kobry a Užovky hraje Matěj Hádek Užovku. Staršího bratra Kobry, feťáka, kterého ztvárnil jeho vlastní bratr Kryštof. Obě jejich filmové postavy poznamenává prostředí, v němž žijí a v němž se dopouštějí více či méně osudových chyb. Mají se ale rádi a říkají si něžně „vole, brášíne".

18.2.2015
SDÍLEJ:

Jan Prušinovský udeřil na brutálnější strunu: v novém filmu s bratry Hádkovými vypovídá o poměrech v mnoha místech republiky. Foto: Falcon

Odkud se vzalo to hezké oslovení? Je z autorova pera nebo si tak s Kryštofem říkáte?

Buď to bylo ve scénáři, nebo si to Kryštof upgradeoval do příběhu sám, už přesně nevím. My osobně jsme si zřídkakdy říkali brácho, většinou jsme se oslovovali křestními jmény.

Je výhodou hrát bratra vlastnímu bratrovi?

Jednoznačně. Ale v případě Užovek byli všichni, kteří tu hráli, skvělí profíci. A mezi ně patří i Kryštof. To, že jsme stejná krev, je přidaná hodnota. Společné dětství a stejnou mámu nezahrajete.

Vy jste se sešli před kamerou už dřív, ve filmu Černé slzy…

Ano, ale nehráli jsme bratry. Kdysi jsme snili o tom, že si zahrajeme Mašíny. Ale na to jsme teď už moc staří. Mně bude letos čtyřicet, bráchovi dvaatřicet, Mašínům bylo devatenáct, když se prostříleli do Německa…

Jejich osud vás zjevně fascinuje.

To, že to dokázali, bylo dáno i neskutečnou drzostí a kuráží, kterou člověk může mít asi jen v těch devatenácti. A výcvikem a další shodou různých okolností. Až to působí neuvěřitelně.

Vraťme se k Užovkám. Jak na vás příběh působil, když jste poprvé četl scénář?

Že jde o dobrý a silný text. A měl jsem radost, že si zahraju s bráchou. Když jste s nějakým příbuzným skoro v absolutní shodě a ještě se s ním ráno potkáváte v práci, je to paráda.

Ve filmu hraje významotvornou roli i prostředí obce, kde takzvaně chcíp pes a kde není moc šancí na seberealizaci a rodinné štěstí. Nasávali jste náladu ještě před natáčením?

Ani ne. Kralupy jsou malé české město ve středních Čechách – stejné jako kdekoli jinde v republice, kde byl padesát let těžký průmysl. A v kraji, ulicích a architektuře po něm zůstala jizva. I v duších lidí, kdybych to měl říct takhle vzletně. Prostě, není to jen výsada sudetských městeček. Kralupy byly navíc za války bombardované, dnes tam není ani centrální náměstí. Ale má to i své kouzlo.

Dočasně…

Ano. Můžu to říct, protože tam nežiju. Jsem procházející turista, pokochám se atmosférou a mizím.

Filmoví bratři jsou tak trochu model Kain-Ábel. Přičemž vděčnější postavu toho horšího, v tomto případě smažky a zloděje, hraje váš bratr. Nemrzelo vás to?

Přišla mi samozřejmě líbivější. Kryštof si mohl v jejím rámci víc dovolit, mít jako smažka různé ústřely. Víc se vyřádil. O své figuře jsem si říkal: ježiš, ten kluk je tam furt a je tak hrozně zodpovědnej…

Je ale lidský tím, jak uhýbá z onoho filmového „mám plán" a kvůli bratrovi i osobním zájmům se přizpůsobuje situaci.

To víte, Užovka. Vždycky je podstatné, nakolik je člověk pánem situací, které se mu dějí, a nakolik je vláčen okolnostmi. Mě na tomhle příběhu spíš zajímalo, jak člověk nedokáže být šťastný, i když má štěstí nadosah. Čímž nemyslím, že musí být zrovna uhlobaron.

Co je to mít štěstí nadosah?

Že občas stačí si říct: jsem šťastný. Zní to jako fráze, dokud to člověk nezažije.

Obyčejně na to přicházíme, až když je pozdě.

No, život je krátký. A právě proto je strategicky výhodné být šťastný. Ne všem se to pochopitelně povede a ne vždy selhávají vlastní vinou. Ale my mluvíme o lidech, kteří měli šanci svůj život ovlivnit a mohli být šťastní, ale nebyli.

Co je štěstí pro vás?

Nechci to zakřiknout. Ale já se cítím šťastný pořád. Samozřejmě že mívám dílčí špatné nálady, ale obecně si připadám šťastný. Mám kliku, že dělám, co mě baví. Když máte tohle, střechu nad hlavou a dobré vztahy, víc nepotřebujete.

Myslím, že jste klikař i ohledně rolí. Hajzl Eda ve Zdivočelé zemi, nezodpovědný egoista Petr v Poslovi, rozpolcený policajt v Pohádkáři, teď Užovka.

To je pravda. Ale pokud jde o větší role, je to záležitost až posledních pěti šesti let. Nejdřív přišel Václav Marhoul s Tobrukem, tam ale nešlo o hlavní roli. V poslední době spolupracuju hodně s Vladimírem Michálkem, který mi dal Posla, pak kriminalistu v Pohádkáři a teď spolu děláme šestidílný seriál pro HBO. O Kobrách jsme mluvili. A nemohu nezmínit roli Jana Husa v trilogii Jiřího Svobody.

Posel byl dost akční, tam jste odjezdil řadu scén sám, ne?

Ne! Já maximálně sjedu schody… Jinak většinu kaskadérských kousků za mě ve filmu dělal Hynek Hájek, profík, který má prodejnu v pražském Podolí. Padli jsme si do oka, i s jeho bratrem, který rád restauruje stará kola. Prostě fajn kluci a sportovci, zformovaní tréninkovým drilem, který jim dává do života klid v duši a řád.

Řád je dobrý. Jak si s ním rozumíte vy? Hercům se sem tam vymyká.

Beru ho jako většina z nás. Vím o něm, ale nepoužívám ho. Ale je to zhruba tak, jak to popsal Primo Levi v knížce o životě v koncentračním táboře v Osvětimi Je-li toto člověk - jakmile rezignujete na základní rituály, jako je ranní čištění chrupu, třeba jen holým prstem a ledovou vodou, je konec. O životě a smrti rozhodují zdánlivé detaily. Lidi, kteří ztratili naději, umírali dřív.

Co praktikujete vy, abyste nezpustl?

Jsem líný. Ale dokážu sám sebe tak otrávit, že nakonec musím jít a něco dělat. Jinak bych nevydržel sám se sebou.
To asi Jan Hus, kterého hrajete v třídílném tv filmu, neřešil, což? Mimochodem, překvapila vás tahle nabídka od Jiřího Svobody?
Jo. Měli jsme kamerovky a bylo nás pět adeptů. Šel jsem do studia zvesela, odříkal dialog s kolegou, pak nastalo ticho. Tak říkám panu režisérovi: Jiří, ještě je čas, točíme až v červnu, můžeš to změnit.

Ale nezměnil. Co jste vlastně o Husovi věděl?

To, co každý. Že měl rád pravdu a nechal se kvůli ní upálit. Ba ne, taky to, že bojoval proti odpustkům a amorálnostem v církvi a ve společnosti. Hus byl pro mě především mystik, který věřil v morální společnost, což je bohužel utopií i dnes. Aspoň zatím. Věřil, že podstoupit nejvyšší oběť je správné. Stejně jako Palach.

Prostě morální vzor.

Ano. Měl jsem tu čest vidět naživo Václava Havla. Přijel do Divadla na Vinohradech, kde jsem byl tehdy v angažmá. Seděl jsem v rekvizitárně a on přišel, byl už v té době hodně unavený a pohublý, ale měl neskutečné charisma. Uvědomoval si vždycky své špatnosti, nestavěl se do pozice etického arbitra, ale byl a je morální autoritou naší doby. Tak nějak to bylo myslím s Husem. Jemu ovšem naslouchali lidé v kostelích.

Jak se vám tahle ctnostná figura hrála? Měl vůbec Hus nějakou slabost?

Doufám, že ne. Ale při natáčení jsem si kladl podobné otázky. Od toho jsou tihle lidé modly, aby byli vzorem pro ostatní, ne? Totéž, co Havel.

Ten měl ovšem známou slabost: pro ženy…

To nevím. Ale scénář Husovi také přiznává jeho něžný vztah ke královně Žofii, ženě Václava IV. Platonický, samozřejmě. Pro mě je v každém případě drama jeho života v rozporu idejí a reality, v níž žil. Což je aktuální i dnes. Pořád s řadou lidí cloumají krátkozraké prospěchářské zájmy. To se nám to filozofuje u piva, co?

Moc pěkně. Tak to uzavřeme, ne? Stylově á la Užovky – máte nějaký plán?

Mám. Chtěl bych žít chvíli v Berlíně a naučit se německy. A když to nevyjde, tak třeba založím rodinu.

Autor: Jana Podskalská

18.2.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Švýcaři otevírají nejdelší tunel světa

Historický moment. V neděli 11. prosince 2016 se pro pravidelný provoz otevře Gotthardský železniční tunel. V jeho případě se podařilo něco neskutečného – stavitelé dodrželi rozpočet schválený už na počátku 90. let.

Spisovatel Jiří Stránský: Škoda každého dobrého slova, které se neřeklo

Praha /ROZHOVOR/ - Autorem oblíbených dětských knih O dešťovém kameni, Povídačky pro moje slunce nebo Perlorodky je spisovatel a scénárista Jiří Stránský (85). Čtenáři a diváci jej přitom znají více jako autora filmů Zdivočelé země, Bumerangu či Štěstí, zachycujících atmosféru komunistického režimu a života politických vězňů v kriminálech a lágrech. „Slíbil jsem ve vězení básníkovi Honzovi Zahradníčkovi, že podám svědectví o lidech, kteří s námi seděli," říká Jiří Stránský, který připravuje další tři scénáře, povídkové knížky a prozrazuje, že brzo vyjde kniha Doktor vězeňských věd, kterou napsali s novinářkou Renatou Kalenskou.

Starosta Pískové Lhoty na Nymbursku byl obviněn z rozkrádání obecních peněz

Písková Lhota /FOTOGALERIE/ - Zpronevěra a zneužití pravomoci úřední osoby. To jsou dva trestné činy, z nichž policie obvinila šestačtyřicetiletého starostu Pískové Lhoty na Nymbursku Radovana Staňka. Obecní peníze měl rozkrádat ve spolupráci s účetní obce.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies