VYBERTE SI REGION

Mladý herec Jiří Šimek: Roli Karla Čurdy jsem získal nečekaně v parku

Praha /ROZHOVOR/ - Zatímco většina národa má pro Karla Čurdu, kvůli němuž byli dopadeni parašutisté, kteří provedli atentát na Reinharda Heydricha, za zrádce a mají pro něj spíše slova pohrdání, Jiří Šimek se ho zastává. Vždyť jeho postavu hraje v připravovaném zahraničním filmu Anthropoid, který o heydrichiádě pojednává. Mladý herec, který čerstvě absolvoval DAMU, tak přičichl k tomu, jak se dělají velké filmy.

3.9.2015 1
SDÍLEJ:

Herec Jiří Šimek.Foto: archiv Jiřího Šimka

O svých zkušenostech z natáčení a divadelních snech se rozpovídal v rozhovoru pro Deník.

První role ve velkém filmu ve vás jistě vzbudila radost, ale přišly po nadšení třeba ještě další pocity?

Po chvíli radosti jsem si uvědomil onu zodpovědnost. Jde o velkou historickou událost, proto chce práci člověk udělat dobře, aby měla co největší výpovědní hodnotu. Přestože jsem měl trochu strach, nakonec bylo vše velmi příjemné. Všichni byli obrovští profesionálové, tak práce byla velmi příjemná. Zároveň jsem se snažil dostatečně nastudovat Karla Čurdu, abych při natáčení nedělal hlouposti.

Jak moc jste postavu nastudoval? Viděl jste filmy, které už se o heydrichiádě natočily?

Na dva velké filmy - Operace Daybreak a Atentát - jsem se podíval až po natáčení, Ne, že bych předtím nechtěl, ale prostě to tak vyšlo. Spíše jsem ale četl, protože jsem si mohl udělat vlastní názor. Když se totiž člověk kouká na film a vidí postavu, už je svým způsobem definovaná. Hlavně v Atentátu od Jiřího Sequense je role Čurdy ztělesněním zla, což z něj udělali komunisti.

A jaké knihy či studie vás přenesly do tehdejší doby a nastínily charakter postavy?

Nejen to. Nejvíce mi dala kniha, která se skládala z dokumentů té doby, kde byla i Čurdova výpověď. Zároveň jsem si četl i různé studentské práce a internetové diskuze. Jde o velmi rozvířené debaty, kdy jedni na Čurdu plivou, druzí ho hájí.

Říká se, že záporné postavy se hrají lépe než kladné. Jak jste se těšil na Čurdu, jenž je rozporuplnou osobou naší historie?

Hrál se dobře, ale záporák je v tomto kontextu složité říci. Karel Čurda v něčem totiž záporný není. Když jsem se dozvěděl, že budu hrát postavu, která zradila několik lidí. Vzpomněl jsem si na jednu věc, kterou jsme se učili i ve škole: postava se má vždycky obhájit. Snažil jsem se proto najít důvod, proč mít tohoto člověka rád. Na což jsem přišel. Mohl si vybrat, zda zabijí jeho rodinu nebo přátele. Měl těžké rozhodování a ani já bych nevěděl, jak se zachovat. Doteď neznám odpověď.

Ucházel jste se rovnou o roli Karla Čurdy, nebo jste chtěl hrát někoho jiného?

Dělal jsem casting na roli Josefa Bublíka, což je jeden z parašutistů, kteří zemřeli v kryptě, ale nevybrali mě. Potom však někdo v Londýně nemohl hrát roli Čurdy, tudíž mi narychlo volali a já jsem v parku s partnerkou natočil video na mobil, ve kterém jsem říkal repliky, které mi poslali.

Jaké jste měl dojmy z prvního natáčecího dne?

Zatím jsem hrál jen ve studentských filmech a měl jsem malou roli v televizním seriálu. Najednou jsem byl v šoku z toho, že se o mě lidé starají. Nebyl jsem na kraji jako obvykle, ale najednou se mi věnuje i režisér a já si připadám jak Alenka v říši divů. Zároveň tady byl obrovský tah na bránu. Ze všech byla cítit společná energie, že chtějí udělat pořádný film. Byl to obrovský rozdíl oproti dřívější zkušenosti z televizního natáčení, při kterém mi přišlo, že práce mnoho lidí ani nebaví a dělají to jen z povinnosti.

A jakého přístupu jste se dočkal od zahraničních herců?

Hrálo se mi hrozně dobře, protože zahraniční herci jako Jamie Dornan, Cillian Murphy nebo Toby Jones mají strašně moc zkušeností a já se s nimi vezl na vlně a oni mě podporovali. A hlavně jejich přístup k práci byl velmi profesionální. Na plac chodili připravení, věděli, co se bude dít, všichni výstupu rozuměli, takže se o scéně jen chvíli diskutovalo a šlo se na věc. A není tam nic mezi tím, žádné pochybnosti. Naproti tomu, když si vezmu svou zkušenost z dřívějšího natáčení s českými herci, tak mám kolikrát pocit, že se lidé, kteří za sebou nemají žádný velký úspěch, chovají jako velké hvězdy, jsou arogantní, pořád se na něco vymlouvají.

Co vám dalo při natáčení nejvíce zabrat?

Absolvoval jsem scény, kdy na mě čtyři hodiny v kuse lila voda z mašiny, což bylo fyzicky náročné. A pak samozřejmě dialogy s ostatním i herci. V určitou chvilku jsem se začal bát, aby vedle lidí, kteří mají obrovskou zkušenost a natočili mnoho filmů, nevypadal můj výkon hloupě. Náročné bylo odpoutat se od této nesebedůvěry.

Hrát v angličtině nebyl problém?

S angličtinou nemám problém, umím ji dobře. Ale anglický jazyk má oproti tomu českému jinou rytmiku a dynamiku. Člověk někdy říká anglickou repliku, myslí si, že důraz má být jako v češtině, ale ono to úplně není pravda, protože v angličtině se dávají důrazy jinak. Z těchto důvodů jsme měli jazykového kouče, se kterým jsme pracovali na tom, abychom jazyk správně používali. Při běžném hovoru je jedno, jestli člověk používá angličtinu jako češtinu. Nic se neděje. Ale ve filmu je potřeba, aby věta měla náležitosti angličtiny.

Je pravda, že má mít angličtina ve filmu český přízvuk?

Jasně, a přitom nikdo neví, co český přízvuk je. Takže je to takový kompromis. Snažili se proto vytvořit podobu české angličtiny, což je zvláštní.

A čeští herci si ho museli také nacvičit?

Já ne. Moje angličtina zní stejně divně (smích), takže s tím jsem problém neměl. Jak to měli ostatní, nevím, neřešil jsem to s nimi.

O Jiřím ŠimkoviJiří Šimek se narodil v roce 1991 v Táboře. Na pražské DAMU vystudoval Katedru alternativního a loutkového divadla. Nyní působí ve Studiu Alta.

S autorskou hrou Gog zaměřenou na pohyb, ve které hraje se svojí partnerkou Sárou Arnsteinovou, byl letos vybrán na divadelní festival Malá inventura.

Kromě divadla se také zajímá o videomapping a tvoří i divadelní trailery.

Letos jste dokončil DAMU, určitý čas se věnujete pohybovému divadlu a najednou velký film. Zaujal vás natolik, že byste mu dal přednost před divadelními prkny?

Divadlo dělám v současnosti hlavně autorsky, mohu ho sám budovat, tudíž mě táhne nejvíce. Mám ho ve vlastních rukách a rozhoduji o tom, jakou bude mít podobu. Přikláním se k věcem, u kterých jsem sám sobě pánem. U filmu se jím stávám až ve chvíli, kdy mě vyberou. A to „vybírání" není příliš příjemné. Každý režisér si jistě vybírá jinak, nicméně dost často je to o vzhledu, nebo typu, za který ale nemůžu, tak jsem se narodil. Radši bych byl, aby o tom rozhodovaly moje činy a ne to, jak jsem narostl, jak vypadám. Naproti tomu u divadla se já sám rozhoduji, jak celá věc bude vypadat. Ale musím přiznat, že film je pro mě velice zajímavý a nepříjemná hodinka na castingu není nic oproti tomu, co pak člověk může zažít. Je to zároveň zajímavý protipól k divadlu, který mě může obohatit.

Pohybové divadlo, jemuž se věnujete, je oproti klasické činohře spíše alternativa. Jaký je zájem o podobný druh divadelního umění?

Vždycky říkám, že nedělám alternativní divadlo, ale dělám divadlo. Není nutné je rozlišovat. Záleží samozřejmě, jakým způsobem práci člověk dělá, ale hlavní cíl je komunikace jako taková. V mém případě je to zejména poezie, hodně pohybu. Samozřejmě, že je zájem publika menší, ale mám takový pocit, že se jedná o soutěž, kdo vydrží. Když člověk dělá práci poctivě a dostane se na různé přehlídky, tak se o něm lidé mohou dozvědět a začnou na jeho představení chodit. Když však lidé o hře moc neví a nemluví se o ní, tak se tomu dá nálepka „alternativa" nebo „divný" a divák jde radši na klasiku, která už je ověřená. Můj sen je, aby se toto nemuselo rozlišovat. A největší cíl je vycestovat do zahraničí.

Byl by však o takové divadlo za hranicemi zájem?

V Evropě už je obvyklé, že na představení podobného charakteru, jako děláme my, dávno chodí, zatím v Praze si na to lidé ještě nezvykli. Náš způsob divadla není úplně verbální, nemáme scénář, kde jsou situace, v nichž se hodně mluví, tudíž by nemusel být problém hrát i mimo Českou republiku.

Říkáte, že lidé v Praze si na tento druh umění ještě nezvykli. Přesto hlavně metropole tomuto divadlu přeje…

Nepochybně, ale hrozně zajímavé věci se dějí i v Plzni, Jihlavě, Ostravě, Opavě, Brně. Trend začíná prosakovat i do Tábora, odkud pocházím, kde jedno podobné představení tam sklidilo v malém divadle velký úspěch. Mám pocit, že se prostor pomalu otevírá. Už to není jenom Praha, postupně se tento druh umění šíří dál. V Praze jsou divadla, kde se hraje stejně už třicet let a lidé sem stále chodí. Jednou však podle mě přijde doba, kdy generace odrostou a mladí se musí začít zajímat o to, co jiní mladí lidé dělají. Věřím, že je to otázka času, kdy naše divadlo bude úplně běžné a nebude třeba říkat, že je alternativní, nové, jiné, zvláštní.

Máte už zahraniční divadelní zkušenost, když vás cizina láká?

Zatím jsme v zahraničí nehráli, ale v Kolíně nad Rýnem jsme tři týdny pracovali na našem novém projektu „Loneliness and Stuff". Vytvořili jsme tam polovinu, premiéru bude mít na začátku příštího roku.

Píšete scénář všichni dohromady nebo jak probíhá tvorba ve větším počtu?

Vycházíme z divadla, kterému se říká devising theater. Devising - navrhování. Jde o to, že scénář vytváříme procesem. Mnohdy přijdeme do prázdného divadelního sálu a známe jen téma představení. Naposledy to byla samota. V sále se natáčíme a děláme pohybové i verbální improvizace, a když nás určitý pohyb, nebo text zaujme, tak ho rozvineme. Nebo jsme chodili po ulicích a vyzpovídávali kolemjdoucí. Potom z rozhovorů vybíráme zajímavé části, nebo využijeme samotné záběry. Čteme také novinové články. V podstatě je to mozaika různých podnětů. Kompozice.

Na co jste se lidí ptali?

Co si myslí o samotě. Pak je jednoduše necháme mluvit, každý člověk má svůj pohled na věc a ten nás zajímá. Vyzpovídali jsme různé lidi, manažera, ženu po vážné nemoci, muže který přišel o zrak a porovnáváme vše s našimi poznatky. Lidé jsou někdy až překvapivě sdílní, jen málokdy nás někdo odehnal.

Zároveň se teď chystáte tvořit představení společně s belgickými divadelníky. Čím to, že na vás naráží zahraniční divadelníci?

Všechno začalo divadelním festivalem Malá inventura, kde jsme hráli naší poslední hru Gog, kde si nás všimli divadelníci, od kterých přišlo pozvání právě do Kolína nad Rýnem a Plzně.

Autor: Benedikt Lederer

3.9.2015 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Manželé ze Kdyně se snažili zachránit život mladému sportovci. Bohužel marně

Hluboká - Silák z Hluboké zemřel za jízdy na kole. Jeho otec děkuje manželům Homolkovým, kteří bojovali o jeho život.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies