VYBERTE SI REGION

Martin Stropnický: Na Lipně jsem spřádal své pubertální sny

Záboří /ROZHOVOR/ – Během přestávek je co chvíli rozesmál. Do role trenéra skutečných hokejových hvězd se vžil, byť ji přijal zčásti z recese – vsadil se s manželkou Veronikou Žilkovou, která hrála již v prvním díle lidové komedie Babovřesky.

26.6.2013
SDÍLEJ:

Martin Stropnický při natáčení filmu Babovřesky 2.Foto: Deník / Václav Pancer

Režiséra Zdeňka Trošku, který nyní natáčí pokračování v Záboří na Českobudějovicku, nicméně uznává jako profesionála. „Jeho komedie jsou lehká pop music a nemůžete na ně nasazovat parametry šansonu nebo jazzrocku. A to se často děje," říká 56letý herec, divadelník a také bývalý ministr kultury Martin Stropnický.

Exředitel Divadla na Vinohradech, diplomat… a hraje ve filmu Zdeňka Trošky. Intelektuálové vás dozajista pomluví.
Nevím, jestli jim to bude stát za to. Nemám rád nálepky. Samozřejmě, že Zdeněk Troška není Bergman české kinematografie. Ostatně, kdo jím je? Nemám rád zjednodušení: Zdeněk Troška, Michal David, šílené, pryč od nich. Michala Davida znám docela dobře. Vím, že neskládá pro mě, ale zároveň vím, že hraje velmi dobře jazz, je jako jeden z mála u nás schopen složit hit. Byl těsně před tím, že mu jednu písničku vzala na elpíčko Céline Dion. A Zdeněk je pro mě něco podobného. Ve svém žánru profík a je jen otázka rozhodnutí herce, jestli chce do toho žánru jít a jestli mu vadí, že o něm kritici napíšou: kristepane, co jste tam dělal?

Martin Stropnický při natáčení filmu Babovřesky 2.

Vy jste se rozhodl, že do toho žánru půjdete. Proč?

Trošku to byla sázka s Veronikou, která točila první díl a říkala mi, jak příjemná byla atmosféra na place a jak lidé dělají svou práci profesionálně. A s dobrou náladou, což je kolikrát těžké, když máte dvanáctihodinové směny a je různé počasí, včera bylo 40 stupňů, to jsme se málem rozpustili. Sázka byla, jestli já, který mám punc vážného muže, do toho půjdu, že by to byla dobrá recese. Druhá část odpovědi je, že až mě budou houfně obsazovat režiséři s uměleckými ambicemi, budu s nimi rád točit. To se neděje, což konstatuji zcela věcně, bez pocitu ukřivděnosti. Správně říkal Honza Dolanský, že on chce točit filmy. Herec je námezdní síla.

Jak se vám líbil první díl Babovřesk, který to od kritiků schytal za faráře Šoustala nebo za kopance do rozkroku?
Přiznám se, že jsem ho neviděl. Viděl jsem kousky, trailer, četl dvě nebo tři kritiky… Nechci vynášet soudy. Je potřeba srovnávat srovnatelné. Troškovy komedie jsou lehká pop music a nemůžu na ně nasazovat parametry šansonu nebo jazzrocku. A to se často děje. Sám od sebe bych ten žánr nezatracoval. Rozesmát publikum je strašná práce 
a někdy se může v nadbíhání divákovi překročit míra vkusu. Ale nezdá se mi to důvodem k hlubokým kavárenským řečem. Je to zboží.

Na jakou roli jste Zdeňku Troškovi kývl?
Marginální. Spíš recese, že se tam mihnu. Jsem trenérem hokejistů z NHL, kteří zavítají do zapomenuté dědinky na chalupu svého bývalého trenéra. Běhají s ním po lese 
a dějí se různé venkovské pletky. Jsou to fajn kluci, kteří něco dokázali, ve svých 25 letech musí umět zacházet s jistou porcí velké slávy, velkých výdělků a nezblbnout. Měl jsem z nich velmi příjemný dojem, že nezblbli. Já jsem hrál do svých 18 let závodně fotbal, končil jsem dorosteneckou ligou, v kolektivním sportu jsem prožil celou pubertu a velký kus dětství.

Zdeněk Troška rád točí ve svém rodném kraji. Co znamenají jižní Čechy pro vás? Jen občas víkend, nebo je pouto těsnější?
Mám k nim hlubší vztah. Od dětských let jsem trávil každé léto měsíc na Lipně, v Černé 
a ve Frymburku, s rodiči a se sestrou, ve stanu. Táta byl vášnivý rybář. Na rybářský lístek si mohl v Kaplici pronajmout loďku, a když byl ještě za komunistů zakázaný druhý břeh, mohl tam zaveslovat a chytat ryby. Jako patnáctiletý kluk jsem si loďku půjčoval, vzal jsem si knížku, limonádu, přejel jsem na druhý břeh, kde jsem strávil čtyři hodiny naprosto sám a mohl spřádat své pubertální sny.

Martin Stropnický při natáčení filmu Babovřesky 2.

Nelákalo vás někdy nechat loďku na břehu a emigrovat?
To jsem měl striktně zakázáno. Každé léto jsme s velkou sympatií sledovali pokusy lidí z východního Německa dostat se přes hranici. Pamatuju si na rok, kdy se to jedné rodině povedlo. Dva dospělí a dvě děti se naučili skákat o tyči. Na dvorku u Drážďan měli trenažér a skákali tak vysoko, aby zvládli ostnatý plot. A dokázali to! Ale pak si taky pamatuju, jak tam začaly létat stíhačky 
a druhý den Svobodná Evropa hlásila, že nějaká dvojice se pokusila utéct balónem. Je to jak z italské komedie, hodně černé: už byli na území západního Německa, ale vítr začal foukat na druhou stranu a napasoval je pohraničníkům zpátky pod samopaly.

Jak se do vás Lipensko zapsalo?
Jako místo, kde se ještě dalo jít ráno do statku s bandaskou pro mléko. Nechci být nostalgický stařec, ale lesy byly úžasné, plné borůvek, hub 
a všeho. Dnes už ani nevím, jak to tam vypadá, ale asi bych trošku zíral na ten turistický průmysl. My měli stan dva kroky od vody! Ráno člověk vypadl ze spacáku a hned si šel zaplavat. Potom jsme na DAMU jeli vodu, to byl další silný jihočeský zážitek.

Jste dobrý vodák?
To nevím, ale neudělal jsem se. Zvládli jsme i retardéry, které jsme projeli s hrůzou 
v očích. Jižní Čechy pro mě budou vždy znamenat to, na co člověk vzpomíná v životě asi nejradši: dětství a prázdniny.

Když jste zmiňoval bandasku: neměl jste chuť si pro mléko po letech dojít zase tady v Záboří?
Všeho dočasu. Před dvěma lety jsme nostalgicky zavzpomínali s Veronikou. Šli jsme do statku, kde měli cedulku, že mléko prodávají. Připadalo nám úžasné, skoro vůbec neteklo, jak bylo poctivé… a pak nám bylo dva dny tak strašně špatně (úsměv). Můj organismus už na pravé mléko není přizpůsoben a naopak: pokud nedostane svou porci éček, tak není spokojený.

Nedávno jste komentoval plánované odcházení Jiřího Šestáka z Jihočeského divadla. Jakým směrem by se mělo dát?
Pozice divadla je těžká. Je trošku na periferii, čistě geograficky. Není to okolí Brna, které je zabydleno různými divadly. Budějovice byly vždy oblast, kde se dřív chytala cizí televize, lidé měli k divadlu možná trošičku dál. Navíc spousta z nich má záhumenky, chalupy, zahrádky, takže divadlo tady muselo o život bojovat, ale mělo své silné éry. Čili životaschopné je a uplynulá éra patří k těm lepším, 
i snaha udržet vícesouborové divadlo. Teď naopak může těžit z toho, že je blíž Rakousku než Praze, pro spoustu Rakušáků to může být důvod jet na operní představení do Budějovic. Divadlu se daří obhájit svou existenci, a to bych mu přál i do budoucna. A rozumné vyřešení problému točny.

Martin Stropnický při natáčení filmu Babovřesky 2.

Jak tu situaci vnímáte?
Je to evergreen české kulturní politiky, jeden z pomníků politické neschopnosti řešit něco přirozeným, kompromisním, ale inteligentním způsobem. Rušit ji je nesmysl a zlidštit v našich silách. Pro Krista pána, proč budějovické divadlo zbavovat téhle stagiony?

Když z ní notabene ještě žije.
Herci si tam mohou, zaplaťpánbůh, přivydělat ke svým mizerným platům. Točna přitáhne turisty, žije z ní celý region. Fundamentalisticky, památkářsky ji rušit je nesmysl, nedělat nic je taky špatně. Ale snad jsou mezitím ještě nějaké nuance.

Na jaře jste měl v brněnském Národním divadle premiéru inscenace Králova řeč. Co vás čeká dál?
Před třemi dny jsem z angličtiny dopřeložil – což jsem dělal poprvé – Jistě, pane premiére. S velkým úspěchem se to hraje v Londýně i po světě. Je strašně důležité, že si můžete udělat překlad: je to specifický humor, těžká angličtina, musíte v češtině vyhledávat spoustu nikoli doslovných interpretací, jinak o ten humor přijdete. Je to, s prominutím, mužský svět, úřady 
a politika, a chce to i zkušenost z toho prostředí. Díky tomuto součtu důvodů jsme se 
s Karlem Heřmánkem – protože v jeho Divadle Bez zábradlí to budu režírovat – dohodli.

Zařadíte i aktualizace, třeba špílec na pád Nečase?
Tomu se bráním. Úspěch Jistě, pane ministře, které se hraje sedm let a je druhým divácky nejúspěšnějším představením na Vinohradech všech dob, spočívá v tom, že žádné paralely s našimi poměry nedělá. I obyčejnější divák okamžitě vycítí obecnou platnost a zároveň si odpočine od ukoptěnosti našich politických intrik. A v balení, které mám moc rád, s britskou suchou elegancí, což se mi zdá podstatně lepší než humpolácká česká politická satira. Ale ještě předtím začnu zkoušet 
v Divadle Broadway muzikál Mata Hari.

Co budete zpívat?
Je tam jediná činoherní role, detektiv, který se Matu Hari snaží usvědčit z jejího špionážního úkolu. Trošku mi to připomíná Javerta v Misérables. Jsou to uzavřené dialogy 
s Matou Hari. A poloha mužů, až zavile hledajících spavedlnost, je docela lákavá.

Byl jste činný v politice, tak mi ještě řekněte, jaký dojem máte 
z vládní krize.
Věřím, že je to jedna z posledních kapek. Režim z počáteční euforické svobody zparchantěl v jakousi prapodivnou českou variantu demokratického kapitalismu. Místo skutečného obsahu slov máme jakousi příšernou náhražku 
a jako občané jsme neustále tlačeni k tomu, že tak je to správné a normální. Mě už to uráží. Je mi jedno, jestli budou podezírat Karla nebo Pavla, ale to, že se najde někdo s dostatkem odvahy, aby do takového střetu šel a pokusil se nastolit vymahatelnost práva, se mi zdá jako zlomová chvíle. Věřím, že to má pro společnost obrovskou očistnou cenu.

V čem konkrétně?
V tom, že míra tolerance, ustrašenosti a flegmatismu přetekla. A že v těch chlapcích, kteří se stali – aniž si to uvědomují – docela odpornými papaláši na úrovni 80. let, aspoň malinko hrkne a vrátí jim to nohy na zem. Sebereflexi a pokoru aby člověk v jejich prohlášeních hledal s lupou. To jen dokresluje, jak je situace vážná a že musí nastat obměna politické garnitury.

Vy v ní věříte?
Já se o ni dokonce sám pokusím.

Autor: Václav Koblenc

26.6.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

POHLEDEM DENÍKU: Zeman a jeho lidé. Co se děje na Hradě?

Odchod vrchního protokoláře Jindřicha Forejta spustil lavinu otázek ohledně toho, jak to vlastně na Pražském hradě chodí.

Kapra na Vánoce koupíte on-line

Orlickoústecko, Svitavsko – Kapr s bramborovým salátem je vánoční klasika. Na kolik letos štědrovečerní večeře vyjde? Kilo šupináče v regionu koupíte pod 90 korun. Ulovit si ho můžete dokonce v „on-line rybníku", Plundrovo rybářství z Dlouhoňovic totiž nabízí on-line objednávku.

Polská medvědice rozbila skrytou kameru, která ji natáčela

Varšava - Se zjevným potěšením se medvědice válela v čerstvě napadlém sněhu v pohoří Bieszczady na jihovýchodě Polska - než si všimla, že ji při dovádění natáčí skrytá kamera. Fotopast vzápětí rozbila.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies