Do Paříže jste utekla před komunistickou totalitou. Nemáte po pátečních událostech pocit, že přišel čas bát se teď terorismu?
Ne, žádný takový pocit nemám. Terorismus je sázka do loterie s vaším životem, můžete se ocitnout na špatném místě ve špatnou chvíli a je to tragédie. Ale vím, že z 99 procent mám přece jen šanci se s terorismem nepotkat. V totalitě se žilo 24 hodin denně, od rána do večera, šlo o permanentní konfrontaci, kdy víc než komunistů se člověk bál toho, že i jeho dobří přátelé ho jednou zradí, poníží se, budou kolaborovat s režimem, že vstoupí do strany, nebo budou spolupracovat s STB a udávat vás.

Reagují francouzští umělci na současnou situaci?
Karikatura je zde součástí novinářské reflexe, jak víme přinejmenším díky Charlie Hebdo. Ale také v Le Mondu jsou velmi často na titulní stránce karikatury, někdy pro náš vkus až příliš drzé, odvážné, nactiutrhající. Takže to určitě přijde. Prozatím jsem si nevšimla, že by se něco speciálního organizovalo, ale vím, že po víkendu, kdy byla všechna divadla a kina zavřena, se teď naopak na sociálních sítích připomíná, že je nutné se vrátit do normálního života, chodit ven právě do divadel a koncertních síní, nesedět doma a bát se.

V Paříži žijete dlouho. Jaké jsou podle vás hlavní příčiny zvýšeného ataku teroristů? Je jedním z důvodů třeba i to, že se nepodařilo začlenit dřívější přistěhovalce z předměstích Paříže do společnosti?
Teroristé prozatím útočili jen kvůli náboženským otázkám, když šlo o atentát v Charlie Hebdo či různé atentáty proti židovským cílům - nešlo jen o slavný obchoďák, ale například o útok na židovskou základní školu, kde zemřelo spoustu dětí. Páteční atentáty jsou údajnou reakcí na vojenskou přítomnost Francie ve válce s Islamským státem. Hrozné je, že ve většině případů jsou vrahové Francouzi, narodili se zde, mají francouzské občanství, chodili do francouzských škol. Ale nesou arabská jména. Jsou to děti rodičů, kteří sem přišli, aby potomkům zajistili lepší budoucnost, rodičů, kteří se bez zaváhání snažili začlenit do společnosti, jak to jen šlo. Ale ono to nešlo úplně. Postupně vznikla gheta a děti zjistily, že se do "francouzského světa" nějak nemohou dostat. Tihle mladí mají sice občanství, ale s Francií se neztotožnili. Naopak. A tak si našli svět, kam ostatní Francouzi nemohou - svět mešit a imamů, kteří je postupně učí nenávisti. Která končí teroristickým aktem a sebevraždou. Podle mého názoru je válka v Sýrii či Mohamedova karikatura pouhými záminkami, teroristé nenávidějí místní způsob života, jeho svobodomyslnost, demokratičnost, jistou lehkost a veselost, rovnoprávnost žen. A proto stříleli také v kavárnách, kde věděli, že budou s velkou pravděpodobností i muslimové. Protože jejich atentáty měly být i výhružkou pro ty, co se do společnosti začlenili.

Jak byste popsala náladu poslední dnů v pařížských ulicích?
Nálada je pochmurná, ale nikoliv defetistická. Francouzi převzali myšlení a rétoriku svého prezidenta, s kterým se víceméně ztotožnili: jsme všichni ve válce proti terorismu, budeme se nejenom bránit, ale také útočit. Nikdo nás nepoloží na kolena, nikdy se nevzdáme našich hodnot.