VYBERTE SI REGION

Oceněné Hřebejkovy Líbánky vydělaly v českých kinech zatím 2 a půl milionu

Praha /ROZHOVORY, FOTOGALERIE/ - Hřebejkovy Líbánky, odměněné v soutěži karlovarského festivalu cenou za režii, zamířili koncem srpna do kin. Budou také uvedeny na prestižních festivalech v Torontu a jihokorejském městě Pusan, které je největší filmovou akcí na asijském kontinentu.

2.9.2013
SDÍLEJ:
Fotogalerie
12 fotografií
Nový film režiséra Jana Hřebejka zatím vidělo v kinech 17 tisíc lidí.

Nový film režiséra Jana Hřebejka zatím vidělo v kinech 17 tisíc lidí.Foto: Bonton

„Karlovarské ocenění Líbánkám velice pomohlo a mají před sebou velkou festivalovou budoucnost. Kromě již zmíněných áčkových festivalů počítáme už v tuto chvíli s uvedením na minimálně desítce mezinárodních přehlídek v zahraničí," řekl producent snímku Viktor Tauš ze společnosti Fog'n'Desire Films. Podle něj už tento snímek koupil mezinárodní prodejce, takže by se měl objevit i v zahraničních kinech.

V Líbánkách, které Jan Hřebejk natočil podle scénáře Petra Jarchovského, se oba filmaři vrátili ke vztahovému dramatu reflektujícímu současnost s připomínkou minulosti. Označují je za závěrečný díl trilogie zahájené Kawasakiho růží a rozvinuté v Nevinnosti. „My jsme původně nezamýšleli udělat trilogii a také ty projekty vznikaly trochu na přeskáčku, například text k Nevinnosti vznikl dříve, než Kawasakiho růže," říká režisér Jan Hřebejk. „Trilogie je to tedy opravdu volná, a tak nemám pocit, že jsme něco uzavřeli. Líbánky jsou svébytným filmem, intimním dramatem, které se tentokrát odehrává během jediného odpoledne, svatební noci a části následujícího dne. Pro všechny to byla výzva."

S Aňou počtvrté

Představitelka hlavní ženské role a držitelka pěti Českých lvů, z nichž dva má za výkony ve Hřebejkových snímcích, Aňa Geislerová se karlovarské předpremiéry nemohla zúčastnit právě před uvedením na tomto prestižním mezinárodním fóru totiž porodila syna Maxe. V Líbánkách účinkovala pod Hřebejkovým vedením už počtvrté a je těsně před natáčením dalšího společného projektu - jde o seriál pro HBO. Nyní právě točí i s režisérem Vladimírem Michálkem.

Líbánky jsou tedy další spoluprací tandemu Hřebejk - Jarchovský s přední českou herečkou Annou Geislerovou, která se ve filmu pod Hřebejkovou režií objevuje již po čtvrté. Jaké jsou výhody a naopak nevýhody takové dlouhodobé spolupráce? „Výhodou jsou zkrátka ty roky, co už jsou za náma. Ale jako v každým dlouhodobým vztahu se výhoda může rychle proměnit v nevýhodu. Ale já čím dýl Honzu znám, tím víc ho obdivuju. A Jarchoně taky. Myslím, že všechny nás spojuje ten fakt, že pro nás je vlastně úplný blaho chodit "do práce", říká Anna Geislerová.

O čem je příběh?

Líbánky uzavřely volnou trilogii příběhů se současnosti, tvořenou úspěšnými filmy Kawasakiho růže a Nevinnost. Společným jmenovatelem těchto snímků je tajemství skryté v minulosti, které po letech zasahuje do života postav. Každý film toto střetnutí zpracovává svébytným způsobem a v odlišném žánru. Stopy minulosti tak mohou vyznívat dramaticky, tragicky i komicky.

Líbánky se odehrávají v čase tří dnů svatební oslavy. Nevěsta a ženich – Tereza (Aňa Gaislerová) a Radim  (Stanislav Majer) tvoří půvabný pár, navzdory tomu, že oba již prošli manželskou zkušeností a odnesli si z ní své šrámy. Tereza zklamané srdce, Radim dospívajícího syna. Jsou však odhodláni zkusit to znovu, jsou přesvědčeni, že tentokrát to vyjde. A zdá se, že svatební oslavy, které probíhají v prosluněném dni v rodinném kruhu v sídle nevěstiných rodičů obklopeném romantickou krajinou, budou skutečně nejkrásnějším začátkem společného života. Ovšem… kdyby se na svatební hostině náhle neobjevil nezvaný host. Jan Benda si brzy získává náklonnost přítomných. Maminky i tetičky mu podstrojují, muži mu bodře nalévají. Kdo to však vůbec je? A odkud se vzal? Je to jen neškodný vetřelec, který se obvykle vmísí do davu s cílem zadarmo se najíst? Nebo se vynořil z minulosti někoho ze svatebčanů? A koho?  S Janem Bendou u svatebního stolu dostává romantika trhliny. Toho chlápka je třeba dostat co nejrychleji pryč. Některá tajemství by prostě neměla být prozrazena…

Režisér Jan Hřebejk: Jde vlastně o takové nenápadné, pochopitelné, skoro nevinné zlo…

Líbánky by tematicky měly završit volnou trilogii Kawasakiho růže - Nevinnost - Líbánky  -  které spojuje jako ústřední téma  motiv tajemství v minulosti, které může nečekaně ovlivnit stávající život.  Vnímáte Líbánky  jako takové uzavření této trilogie?
Popravdě řečeno jsme vědomě žádnou trilogii nechystali. Spíše se snažíme  diváky malinko nasměrovat, co je asi tak čeká… Líbánky jsou svébytným  filmem, komorním dramatem, které se tentokrát odehrává během jediného  odpoledne, svatební noci a části následujícího dne. Pro všechny to byla výzva, navíc jsem pracoval s podstatně obměněným týmem - kameramanem Martinem Štrbou, architektem Janem Kadlecem, zvukařem Lukášem Moudrým, střihačem Aloisem Fišárkem.. A producenty Viktorem Taušem, Mišo Kollárem a Tomášem Rotnáglem.

Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně v případě Líbánek je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk  konfrontován a za něj trestán?
To těžko mohu posoudit - doufám. Film je tentokrát do značné míry naší osobní výpovědí. Klademe si v něm různé otázky, které jsou podle našeho mínění důležité. Film je svým způsobem ukázkou toho, jak funguje lidské svědomí. Řekl bych, že je ten příběh emocionálně strhující. Možná tím, že se mohl stát komukoli.. Jde vlastně o takové nenápadné, pochopitelné, skoro nevinné zlo…


Líbánky jsou již čtvrtou spoluprací s Annou Geislerovou, která je jednou z kmenových hereček vašich filmů. Jaké jsou výhody nebo naopak zápory takové spolupráce, kdy se dobře znáte, jak umělecky tak lidsky?
Zápor je jediný: Je stále těžší se neopakovat. Největší předností byl dosud fakt, že jsme se vzájemně snažili překonat sami sebe. Dostat se do Petrových postav, vyladit souhru, vyrazit divákům dech…A udělat to jemnými prostředky. Snad to bude fungovat. A také se mi zdá, že vedle Aňi ostatní lépe hrají. Tuto vlastnost má třeba i Bolek Polívka. Ne o každé hvězdě lze říci, že je kolegiálním, týmovým hráčem…


Byla role Terezy psána přímo pro Aňu?
Ne. Nikdy a pro nikoho jsme nepsali nějakou konkrétní roli. S výjimkou dospívajícího Kšandy (Jan Semotán) v Šakalích letech.


Jednou z otázek, kterou film pokládá svému divákovi, je, zda na základě  vztahu a daného slibu, má člověk odpouštět a kde jsou hranice takového odpuštění. Kdybyste měl sám pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit - co by to bylo?
To záleží na konkrétní osobnosti člověka a jeho vnitřní síle. Okolnostech, které jsou pokaždé jiné. V tomto ohledu náš film otázky klade, nikoli zodpovídá.


Ve svých filmech rád objevujete nové či méně známě herecké tváře. Proč padla volba na Stanislava  Majera a Jiřího Černého?
Protože je ohromné objevit širšímu publiku někoho, koho obdivujete - třeba v divadle. Na představeních Komorního divadla v Divadle komedie jsem za řadu let strávil mnoho ohromných momentů, celé to loni vyvrcholilo společným natočením filmu Odpad, město, smrt… Plynule jsme se pak se Standou a Jirkou přesunuli do Třeboně, kde jsme natočili Líbánky. Komorní divadlo bylo výjimečnou zásobárnou doslova fenomenálních talentů - a to nejen hereckých (Finger, Pechlát, Štrébl, Zach, Uhlířová, Míčová… Kamila Polívková, Ivan Acher…). A řada divadel i kinematografie v tomto rybníce bude lovit i nadále, to se můžeme vsadit!

Scenárista Petr Jarchovský:  Osobní prehistorie figur vytváří živnou půdu dramatu

Líbánky by tematicky měly završit volnou trilogii Kawasakiho růže - Nevinnost -  Líbánky  -  které spojuje jako ústřední téma  motiv tajemství v minulosti, které může nečekaně ovlivnit stávající život.  Vnímáte Líbánky jako takové uzavření této trilogie?
Nemůžu zaručit, že již nenapíšu příběh, kdy se minulost vláme do přítomného života postav a ovlivní jejich životy. Osobní prehistorie figur vytváří živnou půdu dramatu. My jsme filmy Kawasakiho růže, Nevinnost a Líbánky zpočátku  nekoncipovali jako trilogii. Nakonec nás zaujala tematická spojitost: pokud nenahlédneme naši osobní minulost a nepřiznáme vlastní provinění nejdřív sobě a pak okolí  – nedosáhneme očisty a odpuštění.

Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně,  v případě Líbánek,  je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk konfrontován a za něj trestán?
Jak je z příběhu vidět: pokud existují oběti, které za naše viny trpěly, pak ano. Nejde o trestání, ale o přijetí odpovědnosti.  Naše příběhy nepřinášejí jednoznačné soudy. Klást otázky mi přijde daleko přínosnější. Divák může  prodělat soukromý myšlenkový proces, který „ve velkém" prodělávají naše postavy. Pokud se tak stane, naše snaha nebyla marná.


Jan Hřebejk říká, že role Terezy  nebyla psána přímo pro Aňu Geislerovou, ale ona přesto s postavou dokonale splynula. Skutečně nemáte při psaní příběhu žádnou představu o hereckých představitelích, zvláště když jde o někoho jako Aňa, s níž spolupracujete dlouhodobě?
Aňa je pro nás mimořádným spolutvůrcem ženských postav. Spoluvytváří je ještě ve fázi jednotlivých verzí scénáře, hledá se v nich, hledá klíč k jejich motivacím, chce je pochopit a znát a zaujímá k nim postoj. Je bezesporu jednou z nejpozoruhodnějších hereček, která dokáže naplnit tak rozdílné charaktery, jakými byly v mém případě Hana z Želar, Marcela z Krásky v nesnázích, maminka z Občanského průkazu, Anna z Medvídka nebo Lída z Nevinnosti. Co postava tak naprosto odlišný charakter se vším všudy a velikou vnitřní přesvědčivostí.  Pokládám tedy naše setkání, které započalo v Aniných třinácti letech při našem společném scenáristickém debutu Pějme píseň dohola, za velké štěstí. Co se týče hereckých fantómů, které si představuji při psaní scénáře, jde většinou o zvěčnělé Olympany anebo nedosažitelné hvězdy jakými jsou třeba Nataša Gollová nebo Dana Medřická, případně Kate Blanchett, Ema Thompson anebo Kate Winslet… (smích)


Hlavní hrdinka příběhu se ocitá v situaci, zda na základě daného slibu má  vytrvat "v dobrém i zlém" a tedy i odpouštět.  Věříte v odpouštění a kdybyste měl sám pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit - co by to bylo?
V odpuštění věřím. Hranice, za níž nelze odpustit, prozkoumáváme v našich filmech a tak si sami klademe otázku, na kterou si musíme pokoušet každý odpovědět sám. Důležité je, abychom to činili každý sám v sobě, abychom vedli uvnitř sebe samých rozpravu s vlastním svědomím.


Zatímco třeba v Kawasakiho růži bylo zlo zosobněním určitého společenského fenoménu, v Líbánkách jde o takové "malé lidské" zlo, ale asi neméně nebezpečné. Není to však jen otázka možností? Že člověk, který to takzvaně v sobě má, se projeví a záleží jen na okolnostech, v jaké míře?
Neodvážil bych se lidi rozdělovat na „nositele zla" a na „ty čisté". (Od přehledných syžetů tu jsou pohádky anebo žánrové filmy.) V reálném životě v sobě každý neseme obě stránky. Zajímají nás příčiny, které nás formují  a situace, které způsobují, že ta která danost nabere v člověku vrchu. Ta samá situace ohrožení může u dvou charakterů působit zcela protichůdně: například v našem filmu Musíme si pomáhat způsobí smrtelné ohrožení v době nacistické okupace zcela odlišné reakce a postoje postav. Hlavní hrdina se zachová statečně, zatímco jeho soused podle. Zajímají nás tedy danosti, vnitřní ustrojení postav, které předpokládají vývoj a proměnu charakteru. A skrze jejich vývoj se pokoušíme klást otázky sami sobě.


Radim se ve vypjaté scéně s Terezou hájí tím, že se svým minulým já nemá už nic společného. Věříte, že lidé se dokáží opravdu změnit nebo je to jen omluva před vlastním svědomím?
To je zásadní otázka, kterou naše drama klade: existuje hranice, kdy za svoje činy neodpovídáme? Proto klademe okamžik Radimova provinění na hranici dospělosti.  Odpověď na tuhle otázku musí být polemická. Jednoznačné soudy nás vždycky provokovaly, nutily nás obhlédnout postavu ze všech stran a úhlů pohledu. Nikdy nám nešlo o zahlazování vin, ale o přiblížení se pravdivému pohledu na věc, který žánr psychologického dramatu skýtá.

Herečka Aňa Geislerová: Člověk musí umět odpouštět i sám sobě.

Líbánky jsou filmem plným otázek, z nichž ta nejdůležitější  asi je: Je podle vás potřebné odkrývat minulá tajemství a konkrétně v případě Líbánek je zapomenuté provinění z mládí důvodem, aby s ním byl člověk konfrontován a za něj trestán? Jak byste na ni odpověděla vy?
To je těžký. Jsou věci, na který člověk není pyšný, když se probere z  "dospívání", myslím, že všichni něco takovýho máme. Ale to bývají věci neškodný, trapný nebo sebeztrapňující. To, o co jde ve filmu, není žádná klukovina ani nějaký škádlení. Je to temný a hnusný a dopustili se toho ti, kteří už museli tušit následky. To se nedá jen tak smáznout. Já mám za sebou hodně zářezů v životě a pár z nich určitě bylo zbytečně krutých a konfrontačních, ale taky sem pár lekcí dostala, takže je to všechno kvit. A taky už vím, že všechno se stejně jednou vyjeví. Myslím, že je důležitý,  jaký k tomu člověk s odstupem přijme postoj. Jestli pochopí, co udělal špatně, omluví se, odpustí si to, zapomene. Nebo naopak popírá minulost a to není nikdy dobry. Rány se mají čistit, aby se uzdravily.

Jan Hřebejk říká, že role Terezy  nebyla psána přímo pro vás, ale  přesto tahle postava bude určitě dalším výrazným momentem vaší filmografie. Jak vám s touto postavou bylo a co vám na ní bylo nejbližší?
Začnu tím, co mě naprosto nadchlo. A to, že budu většinu filmu nalíčená, učesaná a hezky oblečená. Mám prostě štěstí na role bez makeupu. Když jsme ji formovali, mluvili jsme o tom, že je to holka, co má ve všem pořádek. V účtech, v autě, ve skříních, v plánech do budoucnosti. Proto můžu říct, že s ní nemám společnýho téměř nic. Ale bylo mi hezky. Celý natáčení bylo krásný. A veselá parta v létě v Třeboni.


Hlavní hrdinka příběhu se ocitá v situaci, zda na základě daného slibu má  vytrvat "v dobrém i zlém" a tedy i odpouštět.  Věříte v odpouštění a kdybyste měla pro sebe pojmenovat hranici, za níž již nelze odpustit - co by to bylo?
Bez odpouštění nelze žít. Nelze se odpoutat od závaží a jít dál. Já umím odpustit, ale nezapomínám. A laťku má každý někde jinde. Co by někdo přehlíd, je pro někoho nepřekonatelným. Odpustit se ale nikdy nedá krutost, která je chladná a cílená, zlý úmysl. A člověk musí umět odpouštět i sám sobě.


S tandemem Hřebejk - Jarchovský spolupracujete téměř celou hereckou kariéru, Honza vás režíroval již po čtvrté. Jaké jsou výhody a naopak nevýhody takové dlouhodobé spolupráce, kdy se velmi dobře znáte jak profesně tak lidsky?
Výhodou jsou zkrátka ty roky, co už jsou za náma. Ale jako v každým dlouhodobým vztahu se výhoda může rychle proměnit v nevýhodu. Ale já čím dýl Honzu znám, tím víc ho obdivuju. A Jarchoně taky. Myslím, že všechny nás spojuje ten fakt, že pro nás je vlastně úplný blaho chodit "do práce".


Vznikla nějaká charakteristika nebo rys hlavní postavy za vašeho přispění, ať již po přečtení scénáře nebo na place, něco, co jste z vašeho popudu přidali nebo naopak ubrali?
Je to legrační, ale já sem si vymyslela, že by Tereza mohla být těhotná. Přišlo mi, že k tý její dokonalosti je protipólem taková ta emoční těhotenská hysterie a ostražitost. Pocit ohrožení a zveličování všeho. A následná paranoia, kdy člověk veškerý svůj úsudek svaluje na hormony. Myslím, že v jejím případě je jasný, že v tu chvíli není schopna racionálně řešit něco tak nepříjemnýho. Chce, aby to zmizelo, nebylo. Aby svět byl zase tak nekomplikovanej, jak si ho vystavěla. No a já teď ten nápad dotahuju až do konce.. Náročná herecká metoda!

Producent Viktor Tauš: Scénáři Líbánek říci „ne" prostě nešlo

Jak došlo ke spolupráci s tandemem Hřebejk+Jarchovský na Líbánkách?
O producentství filmu mě požádal Petr Jarchovský v přípravách našeho filmu Klauni. Energeticky to nebyla ideální chvíle… Ale miluju filmy Jana Hřebejka a Petra Jarchovského a scénáři Líbánek říci „ne" prostě nešlo. Je však třeba říct, že jsme měli nesmírné štěstí, neboť se za nás postavila České televize. Bez ní by se film v daném čase natočit nepodařilo.

Co vás jako producenta zaujalo na  scénáři Líbánek a proč jste se rozhodl je jako producent realizovat?
Líbánky považuji za Petrův nejlepší scénář od „Musíme si pomáhat". Ve společné tvorbě Hřebejka a Jarchovského je výjimečný svojí místní i časovou sevřeností. Těšil jsem se na to, jak Honza vystaví celovečerní film na ploše dvou dní svatební oslavy.

V čem je podle vás největší síla filmu?
Ve skvělých hereckých výkonech a také výrazné, velmi elegantní, vizualitě filmu.

Hlavní dramaturg Filmového centra ČT Jaroslav Sedláček: Taková kombinace kvality nás zajímá vždycky

Proč Česká televize podpořila  film Líbánky?
Těch důvodů bylo několik. Jednak kvalitní scénář Petra Jarchovského, jednak jméno režiséra Honzy Hřebejka, který představuje absolutní českou špičku, a jednak silné a nadčasové téma příběhu. Taková kombinace kvality nás zajímá vždycky. (smích) Líbánky podle nás spadají do té linie jejich společných filmů, které se snaží odvážným způsobem vyslovovat k citlivým a bolavým problémům naší společnosti, tedy do kategorie filmů, jakými jsou Horem Pádem, Kawasakiho růže či Nevinnost.

A splnil film vaše očekávání?
Bezpochyby. Navíc se - pokolikáté už - potvrdilo, že Honza Hřebejk je výsostný herecký režisér, takže tak jako svého času širší divácké obci objevil talent Jaroslava Duška či Evy Holubové, tak Líbánkami určitě mnohým divákům objeví Stanislava Majera, po dlouhé době zase pořádného chlapáka českého filmu, či Jiřího Černého. To bereme jako velmi vítaný bonus.

Filmové centrum České televize funguje rok. Jak jste spokojeni se svojí činností a na jaké další vaše filmy se můžeme těšit?
Hodnotit sami sebe nebudeme, to fakt ne, to ať dělají jiní. Ale jak všichni víme, filmy jsou během na dlouhou trať, takže skutečné výsledky naší práce budou vidět později. Obecně se dá říct snad jen to, že za ten rok se o podporu České televize ucházelo necelých tři sta filmových projektů. To je neuvěřitelné číslo! Bohužel, kvalita drtivé většiny z nich je mizerná, nicméně Česká televize jako veřejnoprávní instituce musí posoudit a odpovědět každému z nich. To bere spoustu času a sil, ale je to nutné zlo, se kterým nelze asi nic moc dělat. O to důležitější je ale najít si dost času a hlavně energie na změnu toho, co nás trápí ještě víc a tím je minimum kvalitních scenáristů a zoufalý nedostatek dramaturgů. Řada těch projektů, které do ČT přicházejí, sice není z nejlepších, ale mají v sobě něco tu více tu méně zajímavého či nosného. Je potřeba vybrat ty nejzajímavější, najít jim správného lékaře-dramaturga a dopřát jim čas. Ale i tak je potřeba počítat s tím, že ne každá látka si nakonec zaslouží být filmem pro kina a že vzhledem k nákladnosti tohoto druhu umění by si podporu měli zasloužit opravdu jen ti nejlepší z nejlepších.

Takže na jaké filmy ČT se teď můžeme těšit?
Podzim bude hodně nabitý. Odstartovaly to koncem srpna Líbánky, následovat bude hodně zajímavá novinka Jitky Rudolfové Rozkoš, adaptace literární předlohy Arnošta Lustiga Colette, kterou natočil režisér Milan Cieslar s Jirkou Mádlem v hlavní roli, velké ambice mají mezinárodně hvězdně obsazení Klauni režiséra Viktora Tauše s Oldřichem Kaiserem a Jiřím Lábusem v hlavních rolích, emocemi zacloumat by měla Křídla Vánoc Karin Babinské, velmi působivý je film režiséra Zdeňka Tyce Jako nikdy, hvězdnou sestavou a hodně neobvyklým žánrem se chlubí Všiváci Romana Kašparovského atd. atd. Zkrátka a dobře, divákům doporučuji strávit podzim v kině, věřím, že to bude stát za to."

Autor: Redakce

2.9.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Čechům chutná. Přibrzdili ale v alkoholu

Praha – „Spotřeba potravin nabrala dobrý trend. Zdá se, že lidé nemají hlad, ale chuť," zhodnotil poslední čísla šéf odboru statistiky zemědělství, lesnictví a životního prostředí Jiří Hrbek. Poukázal na to, že v Česku i v roce 2015 rostla spotřeba potravin. Má to jen jednu vadu na kráse, bohužel tu podstatnou. Zatímco z Česka mířily do zahraničí suroviny, z ciziny k nám putovaly hotové výrobky.

Dřevo je drahé. Krade se rovnou v lese

Beroun – Topná sezona jede naplno a policisté na nejrůznějších místech republiky znovu vyšetřují krádeže dřeva v lesních porostech.Mnohým lidem se za palivové dříví nechce utrácet a raději si pro něj zajedou do lesa. Zloději odvážejí nejen kulatinu, která je nařezaná u lesních cest, ale také stromy, které si sami pokácí.

Britové poprvé utratili více za vinyly než za stažené desky

Londýn - Příjmy z prodeje vinylových desek v Británii minulý týden poprvé předstihly příjmy ze stahování nahrávek, oznámilo britské sdružení maloobchodníků v zábavním průmyslu (ERA). Za vinylové desky lidé podle ERA utratili 2,4 milionu liber (asi 76 milionů Kč), zatímco za stahování 2,1 milionu liber (zhruba 66,5 milionu Kč). Loni ve stejném období přitom tento poměr činil 1,2 milionu liber za vinyly ku 4,4 milionu liber za digitální hudbu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies