Diváci si užili screwballové komedie a bylo osvěžující zjistit, jaké lahůdky se mezi nimi skrývají za všechny alespoň Hawksova Leopardí žena s Katherine Hepburnovou a Carym Grantem. To byl kdysi v 50. letech panečku cit pro žánr! Scenáristické i režijní řemeslo by se u nich mohli učit mnozí dnešní tvůrci komedií. Minimálně to, jak psát dialogy.
Zdařilá byla retrospektiva Francouze Roberta Bressona, včetně milé návštěvy jeho manželky Myléne Bressonové, jež se tu krom jiného vrátila k jeho nerealizovanému projektu Genesis: „Zájem o film měli tehdy i Američané, ale kladli si nesmyslné požadavky. Protestovali třeba proti tomu, aby Adam s Evou byli nazí…"
Bez vzácných hostů
Uznání patří i všem lektorům, kteří si dali tu práci a pečlivě připravovali úvody k filmům, díky hlavně za duchaplnou řeč a cit pro zkratku Davida Čeňka, Michala Málka či Ivy Hejlíčkové. Pravda, nepřijeli vzácní hosté: Michel Gondry, Todd Solondz a Bernard Tavernier. Pro vedení festivalu to asi byla krušná rána, divákům to ale podle mého zase tolik nevadilo. Užili si totiž i tak chvíle dramatické, extatické a nostalgické. Radost přinesly koncerty v plenéru na Masarykově náměstí (Dan Bárta byl strhující) poprvé zdarma, masterclass a letní filmová akadamie, maraton Čtvrté hvězdy, výstavy (Greenaway, Hackenschmied, trojice fotografů na ukrajinském Majdanu) i tradiční fotbalové utkání (dejvičtí herci kontra organizátoři).
Občas zasáhly do programu přírodní živly. Jedna z nejvydařenějších akcí festivalu důmyslně zkomponovaný program L. P. 1914 aneb Do biografu před sto lety měl krom živého hudebního doprovodu i neplánovanou zvukovou kulisu, když za zatemněnými okny propukla divoce letní bouře.
Akce byla dvakrát nabitá k prasknutí a bylo proč. Němé snímky doprovázel komorní orchestr a zpěvák, jako kulturní vsuvky sloužili flašinetář, žonglér a baletka. Slečny v dobových šatech a slamáčcích prodávaly luční květiny a pamlsky, retro bylo bezchybné. Na plátně se ovšem někdy děly věci, se kterými by měl možná problém i mistr černé brutality Tarantino. Krátký film Život mrtvé žáby s kvadraturou živého obojživelníka nůžkami před kamerou byl věru jen pro silné žaludky. Co by tomu řekla Marta Kubišová, stěží tušit…
„Každý člověk má v sobě trochu smutku, trochu Franka a trochu činčily," filozofoval pro změnu hradišťský „Frank" před uvedením stejnojmenného životopisného snímku, který přijde do kin v listopadu. Na sobotním zakončení ve Hvězdě převzal pro nepřítomného filmaře Bernarda Taverniera Výroční cenu AČFK jeho přítel Mehdi Abdollahzadeh. „Jeho kamera je věčně v pohybu. Posouvá jednotlivé postavy, někdy v tom cítím i kus voyeurismu," řekl na adresu režiséra filmu Smrt v přímém přenosu, jehož tvorbě vzdali organizátoři čest promítnutím posledního Tavernierova snímku, komedie Quai d´Orsay.
Nový sál?
Filmovka, zralá čtyřicátnice, si své jubileum užila se ctí. Mělo to jen jedinou nemilou vadu kapacita dál pokulhává za zájmem. Festivalový program je výtečný, bobtná, ale projekčních sálů se nedostává. Fronty diváků, kteří museli vybraný film na schodech kin vzdát, rostly. A to mnozí z nich čekali trpělivě i 45 minut před začátkem projekce.
Ředitelka filmovky Radana Korená slibuje aspoň jeden nový sál. Tak snad na to budou hlavně místní zastupitelé, kteří na zahájení horovali pro film, během roku zodpovědně myslet…