VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Řekli mi, že jsem synem zrádce naší republiky

UHERSKÉ HRADIŠTĚ - V kapli bývalé komunistické věznice v Uherském Hradišti poskytl Deníku exkluzivní rozhovor herec Jan Přeučil. Ten v metropoli Slovácka natáčí film Jméno, který nejen připomíná vězeňské praktiky, jež se v hradišťském kriminále skutečně odehrávaly, ale popisuje i prožitky jednotlivých postav.

10.8.2007
SDÍLEJ:

Herec Jan Přeučil pri rozhovoru pro Slovácký deník živě gestikulovalFoto: DENÍK/Milan Zámečník

Herec se přiznává také k tomu, že roli v připravovaném snímku přijal jako svou morální povinnost a poděkování svému otci, který byl v procesu s Miladou Horákovou odsouzen na doživotí.

Čím vás film Jméno oslovil, že jste se rozhodl zahrát si v něm?

Když mi režisér Jan Novák nabídl roli, přečetl jsem si scénář a ten mě nesmírně zaujal. Mladá generace si vůbec neuvědomuje, že všichni ti dědové, tátové a strejdové byli tady zavření, protože chtěli určité demokratické myšlenky a chování a tady vykoupili svobodu. Tento film ukáže mladým lidem, co vše se zde odehrávalo. Měl by zvednout varovný prst na všechny -ismy, protože jak komunismus, tak terorismus a fašismus mají společné jmenovatele: nenávist, zaslepenost, touhu po moci a přesvědčení, že pouze jeden názor je absolutně správný a přípustný. Mě se tohle téma osobně velice dotýká, protože můj tatínek byl v procesu Milady Horákové odsouzený na doživotí. Nakonec si v kriminále odseděl patnáct let.

Ve filmu hrajete velitele věznice. Mohl byste přiblížit vaši roli?

Velitel této věznice byl zvláštní člověk. Studoval jsem o něm materiály ze svazků StB. Scenáristka Šárka Horáková jej charakterizuje jako českého Josefa Mengeleho. Je to člověk velice chytrý a vzdělaný, absolutně přesvědčený o svých myšlenkách. Má v sobě sadistické prvky. Je to člověk, který se do vyšetřování vůbec nezapojuje, na to má bachaře. Pouze lehkými příkazy organizuje chod celé věznice. Ale o to je pak těžší zahrát to jenom ve výraze. Napadlo mě takové zajímavé gesto, kdy se ten chlapík lehce usmívá a jenom luskne prsty, čímž určuje osudy lidí. A režiséru Janu Novákovi se to gesto tak zalíbilo, že toto luskání se stalo mottem celého filmu.

Jak se cítíte v roli velitele komunistického kriminálu, když váš otec byl politickým vězněm?

Když mi tuhle otázku položila filmová kritička Mirka Spáčilová, odpověděl jsem jí: „Od toho jsem herec, abych to uměl zahrát.“ Jakmile se táta po patnácti letech vrátil z vězení, založil Klub Milady Horákové. Tenkrát mi řekl: „Víš, Honzo, mojí morální povinností je ten klub založit, protože je to odkaz mladé generaci a připomenutí všech událostí, co jsme prožili.“ A já tuhle roli beru také jako morální povinnost a zároveň jako poděkování tátovi. Je dobře, že tento film vzniká, i když je nízkorozpočtový a šetří se každá koruna. Také proto jsem se vzdal svého honoráře.

Měl jste problémy kvůli tomu, že váš otec byl politickým vězněm?

Nejeden. Celá naše rodina tím byla postižená až do nejposlednějšího kolena. Když jsem chtěl jít na gymnázium, bylo mi řečeno: „V žádném případě. Jsi synem zrádce naší republiky. Musíš smýt vinu svého otce a musíš se jít přeškolit do továrny.“ Takže jsem dostal místo v pracovních zálohách ČKD Praha, kde jsem byl tři roky. Pak jsem strávil rok ve slévárně. K herectví jsem se dostal až díky profesoru Radovanu Lukavskému, když jsem dělal napodruhé zkoušky na DAMU. Zase tam byly řeči, ale Lukavský řekl: „Já si to beru na svoji zodpovědnost, já toho kluka do ročníku chci!“ A když se pak tatínek vrátil z kriminálu, jeho první cesta vedla za panem Lukavským, aby mu mohl poděkovat.

Byl váš otec uvězněný také v Uherském Hradišti?

V Hradišti ne. Rok byl na Pankráci, pět let na Mírově, šest let v Leopoldově a dva a půl roku ve Valticích. V Leopoldově na Slovensku trvaly návštěvy jen deset minut. Představte si, co to bylo, když jsem jel do Bratislavy a z Bratislavy vlakem do Leopoldova kvůli deseti minutám… Jediná návštěva, která byla velká, byla rok po odsouzení, kdy byl tatínek na Mírově. Tam jsme měli možnost být s ním hodinu. Ale ty návštěvy nebyly jednoduché. Mezi námi bylo sklo s malinkou škvírkou, do níž byl zabudovaný mikrofon, který všechno nahrával. Za tatínkem stál jeden bachař a za mnou druhý.

Odkoukal jste při návštěvách od bachařů něco, co teď využíváte ve filmu?

Ano. Třeba ti bachaři stáli a lehce se usmívali, jako by vás nevnímali. Nebo když jsme měli kostýmní zkoušku, tak mi kostymérka odsud ze Slováckého divadla povídá: „Pane Přeučile, máme jeden problém. My nevíme, jaké polobotky nosili bachaři.“ Byly to hnědé lesklé polobotky. Vím to přesně, protože jsem je viděl, když jsem chodil do věznice za tátou.

Jak se vám spolupracuje s herci ze Slováckého divadla?

Jsem velice rád, že režisér Jan Novák obsadil do filmu kolegy z Uherského Hradiště, kteří své úkoly plní znamenitým způsobem, velice profesionálně a zodpovědně. Těší mě, že se ve filmu neobjeví příliš okoukaných tváří, což je nesmírně cenné.

Můžete se jako zkušený herec od těchto mladých herců něčemu přiučit?

Obdivuji partu ze Slováckého divadla pro jejich ohromnou poctivost. Není to jen profesionální přístup, oni k tomu dávají ještě něco navíc. Vše se snaží zodpovědně udělat, radí se s režisérem, radí se s námi zkušenějšími. Takže to pro ně není jen profese, ale absolutní zájem. Oni tím žijí. A to je pro mě jako pro zkušenějšího herce velice inspirující.

Ne každý o vás ví, že jste také loutkohercem. Jak jste se k loutkovému divadlu dostal?

Když jsem byl malý, měli jsme doma krásné loutkové divadlo. Táta s mámou byli vášniví ochotníci a často nám ho hráli. A to ve mně zůstalo. Na škole jsem se často chodil dívat na zkoušky kolegů z loutkařské katedry. Velice jsem je obdivoval a vstřebal tam hodně impulzů. Když moje první žena Štěpánka Haničincová odešla na tu věčnou procházku, oslovila mne Eva Hrušková. Připravili jsme pro děti malý muzikál – loutkové představení Šípková Růženka. Eva mě tehdy zasvětila do tajemství loutkoherectví. Toto představení také zapříčinilo, že jsme se sblížili.

Do dětských představení se snažíte zapojit i samotné diváky. Jak na to reagují?

Velice dobře. Víte, hrát pro děti je velmi ošidné. Když dítě během pěti deseti minut nezaujmete, tak vám z představení udělá „guláš“. Čili musíte hrát absolutně na doraz a snažit se, aby představení mělo profesionální úroveň. A to nejen ze strany nás loutkoherců, ale i našich spolupracovníků – hudebních skladatelů, výtvarníka či scenáristy. Chceme, aby si divák z představení něco odnesl. Mám takový názor, že televize bohužel působí na dětskou dušičku takovým ostřejším dojmem a právě je kontakt mezi hledištěm a jevištěm velmi důležitý. Vychovává děti k lásce k jazyku a k poznávání jiných hodnot i v tom příběhu.

Překvapily vás někdy děti nečekanou reakcí?

Jednou jsme hráli v Českých Budějovicích a na jevišti jsme měli dialog. Hádali jsme se: „Bylo to tak, nebylo to tak…“ Najednou se na židličku postavil malý kluk, ukázal na mě a zařval: „A bylo to tak, ty dědku plešatej!“ Takže to je dětský divák.

10.8.2007 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Andrej Babiš
DOTYK.CZ

Jste zloděj formátu, jaký tu nikdy nebyl, uslyšel Babiš na svém mítinku

Kybernetický útok, ilustrační foto
AKTUALIZOVÁNO
12 8

Ukrajina hlásí kyberútok. Nebezpečný email se šíří světem, zasáhl i Česko

Stříbrný tým z Eura pohledem vedoucího: Pohodář, srdcař i dva mimozemšťané

Je to takový renesanční muž českého reprezentačního áčka v malém fotbale. Stará se o chod týmu jako jeho vedoucí, trénuje gólmany, do toho na mistrovství Evropy v Brně zajištoval komunikaci se zahraničními účastníky.

Pohledem Stanislava Šulce: Kouzelný bankomat

Bankomat slaví abrahámoviny. Podle různých anket jde o jeden z nejdůležitějších vynálezů minulého století a dodejme, že také jeden z nejkouzelnějších. Krom toho, že definitivně odtrhnul člověka od nutnosti mít peníze doma ve štrozoku, kouzelný je také proto, že se za těch pět desítek let takřka nezměnil.

Záhadná smrt bezdomovce Indiána: viděl jsem, jak ho surově mlátí, tvrdí svědek

Smrt ústeckého bezdomovce Jaroslava Dvořáka začala šetřit krajská kriminálka. Přihlásil se jí mladík, který viděl, jakým způsobem bývalý hokejista zemřel. Redaktor Deníku mluvil se svědkem, ještě než se přihlásil na policii.

AUTOMIX.CZ

Teď umřu... Richard Hammond se konečně vyjádřil k nehodě, co přesně se stalo?

Jsou to už více než dva týdny, co moderátor Richard Hammond ošklivě boural ve Švýcarsku s elektromobilem Rimac Concept One. Na konci vrchařské trati vyletěl ze silnice, a urazil 300 metrů dolů z kopce, než se auto zastavilo a shořelo.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies