Kliknutím zvětšíteCo diváci očekávají, to v případě novinky otce a syna Svěrákových dostanou. Idylický pohled na nelehké časy, ze kterého nijak zásadně nemrazí a na který se v kině dobře dívá. Asi jako když starý člověk vzpomíná a vytěsňuje to ošklivé.
Ne že by ve filmu odehrávajícím se v protektorátu a konci války a natočeném podle stejnojmenné knihy Zdeňka Svěráka chyběly smutné scény. Ale až na výjimky jsou líčeny jaksi zpovzdálí, jakoby přes tlusté sklo, nahlížené očima dítěte. Vlastně šťastný koncept, který tvůrcům umožňuje onu laskavost, aniž by urazili.
Před Obecnou školou
Novinka dějově předchází film Obecná škola, respektive zachycuje období, kdy se rodina malého Edy (rozuměj Zdeňka Svěráka) stěhuje z Prahy na venkov. Tady hlavní hrdina prožívá svá klukovská dobrodružství napojená na válku. Na tu si s místní partou v roztomilém bunkru zbudovaném v hromadě pohřebních věnců hraje, ale v některých scénách se promítá i do jeho reálného života. Díky této optice vnímáme protektorát jen zdáli ať je to psík odmrštěný dveřmi gestapáckého vozu, jenž odváží jeho páníčka, obsazení školy a vojenské výjevy či tragické finále rodinného „hříšníka“, tatínkova bratra překřtěného na „Vlka“.
Odstupu od dospěláckého světa a válečných událostí dociluje Jan Svěrák mimo jiné scénami ztělesňujícími na plátně Edovy představy, jež vycházejí z některých dobových rodokapsů. Problém je v tom, že se na plátně zjevují nečekaně a v celkovém kontextu působí trochu zmatečně. Charaktery jednotlivých postav naopak líčí tvůrci až otrocky věčně laskavá maminka, cholerický a slabošský tatínek, přísný dědeček, ukřičená teta s místním nářečím. Jedinou figurou sympaticky vybočující z této prvoplánové sešlosti je zmíněný „Vlk“, černá ovce rodiny, kterého Oldřich Kaiser uchránil od černobílé škatulky.
Dětští hrdinové
Nejvěrohodněji tak vyznívají pasáže, jež popisují rodinné vztahy čistě, bez vizuálních obezliček, vysvětlivek a selankovité stylizace zalité sluncem. Kontakty Edy a posléze i jeho maminky s „Vlkem“ u vody beze slov nebo finální pohřeb, kde se lámou rodinné charaktery, působí ve filmu nejčistěji. Dobré jsou i chlapecké scény včetně vyloučení „zrádce“ (byť třeba Karel Smyczek znázornil obdobná dětská přátelství v televizní sérii Bylo nás pět přesvědčivěji). Jednoznačně nejlepší je z této party Alois Grec (Eda), u nějž se nejvíce ukazuje, jak dobře si umí Jan Svěrák vybrat malé představitele a pracovat s nimi.
Vynikající kamera
V této linii je snímek nejcennější protože líčí zrání chlapecké kuráže (symbolická chůze „strništěm bos“), hrdosti a cti, jež se v závěru vymezí proti otci i dědovi. Jestli někde film Svěrákových přesahuje rodinnou selanku v protektorátu, tak právě tady, kde se potkává typická česká zbabělost s nenápadným mladickým vzdorem. Spolu s vynikající kameramanskou prací Vladimíra Smutného těšící se z proměn krajiny v ročních obdobích a hudbou Michala Novinského nabízí Po strništi bos příjemnou retro podívanou.
Takovou, která neurazí, ale také nepřekvapí. Nastal čas, kdy by bylo fajn opustit bezpečí „obecných škol“ tatínků a vydat se strništěm bos vstříc světům vlastním.
13
9
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
