VYBERTE SI REGION

Režisér Miroslav Ondruš: Chtěl jsem udělat jiný film, než se tady točí

Praha /ROZHOVOR/ - Vendeta, která ve čtvrtek vstoupila do českých kin, je žánrový film, jaký tu dlouho nebyl. Dynamický, napínavý, fyzický. Scénáristou a režisérem je debutující Miroslav Ondruš, oporu měl ve zkušeném týmu - kameramanem je Martin Štrba, architektem Jan Vlasák, o střih filmu se postaral Marek Opatrný, hudbu složil Petr Ostrouchov. Miroslav Ondruš to komentuje: „Podařilo se nám dát dohromady skvělé obsazení a dobrý štáb. Chceme natočit thriller bez přívlastků, napínavý příběh o pomstě a střetu dvou postav v podání skvělých herců: Ondřeje Vetchého a Oldřicha Kaisera." Co ještě o filmu prozradil?

25.11.2011
SDÍLEJ:

Režisér filmu Vendeta Miroslav OndrušFoto: BontonFilm

Kdy a jak vznikla myšlenka na Vendetu?
Už od skončení školy v roce 2006 jsem přemýšlel nad celovečerním filmem. Napsal jsem dva scénáře, ale časem jsem k nim ztratil důvěru a skončily v šuplíku. Hledal jsem silný napínavý příběh s výraznou hlavní postavou, která diváka strhne a půjde s ní celý film. A taky jsem chtěl udělat jiný film, než se tady točí. To, že žánrové filmy u nás nemají tradici ani důvěru, byla pro mě vlastně výzva. Výzva k tomu udělat debutový film, jaký tady dlouho nebyl. Střípky k Vendetě jsem začal skládat začátkem roku 2008 a na jaře jsem se pustil do psaní. První verze byla hotová za necelé tři měsíce.

S čím ses při psaní nejvíc natrápil?
Já se při psaní trápím se vším. (smích) Nejhorší je samozřejmě začátek, prvních patnáct stran. Když máte příběh, který vás i po patnácti stránkách baví psát dál, tak máte z poloviny vyhráno. Úplně nejtěžší byla ale asi poslední třetina filmu. Tím, že se film odehrává během několika málo hodin, jsem si na sebe upletl bič, protože udržet napětí, zvyšovat gradaci a přitom všem ještě zachovat logiku je náročnější a těžší než u filmu, který se odehrává během delšího časového období. Ale napsáním scénáře práce na scénáři nekončí! Finální scéna mezi Vetchým a Kaiserem měla vypadat jinak, ovšem nastaly komplikace a my museli točit jinde.

To jste zjistili kdy?
To už jsme měli roztočeno, já chodil večer domů utahaný a přepsání té scény pořád odkládal. Nakonec to dopadlo tak, že jsem ji dopsal doslova pár hodin předtím, než jsme ji točili. A zpětně jsem za to rád, protože je lepší než ta původní.

Na kom sis zápletku jako první testoval?
To už si přesně nepamatuji, ale byl to okruh mých známých, které jsem znal buď ze školy nebo z natáčení. Hodně důležité pro mě bylo, že jsem scénáři věřil já sám a neomrzel mě. To se mi u dřívějších scénářů nestávalo, většinou mě něčím přestal bavit a já se pustil do dalšího, ale u Vendety jsem hned věděl, že to je přesně ten scénář, kterým chci debutovat.

Psal jsi někomu role takříkajíc na tělo?
Nevím, jestli to bylo přímo na tělo, ale od první chvíle sem věděl, že jedním z těch policajtů bude Igor Chmela. Během psaní k němu přibyl Marek Taclík.

Podle jakého klíče jsi obsazoval hlavní role?
O Ondrovi Vetchém jsem samozřejmě věděl, že je to skvělý herec, ale nějak jsem si ho s Vendetou nespojoval. Potom jsem si ale jen tak zašel do Činoherního klubu na Pana Polštáře a zíral na výkon, který tam Ondra předváděl. Bylo v něm tolik bolesti, zoufalství, ale zároveň i dobra, které skrz to všechno prosakovalo, že jsem měl o hlavní roli okamžitě jasno. Ondrovi se naštěstí scénář líbil a roli vzal. Na roli Mazury jsme měli vytipovaný seznam asi deseti herců. Potřebovali jsme k Ondrovi velkého soupeře, někoho, kdo se mu vyrovná a kdo bude diváky bavit. Oldřich Kaiser byl v tom seznamu mezi prvními, ale v termínu, kdy se mělo točit, nemohl a já se s myšlenkou, že je postavím s Ondrou proti sobě, rozloučil. Oslovovali jsme jiné herce, ale nějak to nevycházelo, jako by ta role na něj čekala. (smích) Potom jsme odložili natáčení, protože bychom to nestihli před zimou natočit, a jarní termíny už byly pro Oldřicha Kaisera v pohodě, takže jeho filmový souboj s Ondrou Vetchým mohl začít.

Co bylo rozhodující při výběru dětských herců, respektive teenagerů?
S těmi mi hodně pomohla Kateřina Oujezdská, která dělala casting. Rozhodující byla samozřejmě přirozenost, schopnost improvizovat a umět mluvit, což je kolikrát u dětí velký problém. O tom, že Hanka bude Lucka Šteflová, jsem byl přesvědčený už po prvním castingovém kole. Byla o třídu lepší než ostatní. Tomáš měl působit jako sympatický frajírek. Měli jsme vytipované tři kluky, ale mě nejvíc ve spojení s Luckou bavil Ondra Havel. Plusem bylo, že se spolu znali a tím pádem se jim některé scény hrály líp. Největší problém byl najít tlouštíka. Dělali jsme celkem tři kola a přišel jen jeden opravdový tlouštík, který měl sice patnáct, ale vypadal na osmnáct. Byl jsem z toho dost zoufalý, jako by se najednou tlusté děti vypařily, pak se ale Kateřině naštěstí podařilo objevit Vencu Vostárka, pro kterého to byla první role, ale zvládl ji dobře.

Čeho ses na tomhle filmu nejvíc bál?
Nejvíc jsem se bál, jak to zvládnou „dětští“ herci. Před natáčením mě spousta lidí strašila, jak bude těžký je najít a ještě těžší režírovat tak, aby vypadali přirozeně a nenarušovali koncept filmu. Na jedné straně máte Vetchého s Kaiserem, na druhé patnáctileté kluky, z nichž někteří stáli před kamerou úplně poprvé. Z té kombinace jsem měl popravdě šílený strach. Ono se vám může lehce stát, že vám někdo na castingu skvěle zafunguje, ale pak se začne natáčet, najednou je všude spoustu lidí, techniky, točí se dlouho, scény se opakují, únava roste, do toho nějaký ten stres, takže někdo, kdo tohle zažívá poprvé, se pod tím tlakem může celkem snadno sesypat. Skvělý výkon z castingu může být rázem pryč. Tohle riziko s neherci a ještě k tomu „dětmi“ je. Ale u Vendety se naštěstí nic takového nestalo, kluci to zvládli moc dobře.

Vendeta je hodně drsný film. Vedli jste s producentem debatu, co všechno ukazovat a co ne, respektive kde je ta hranice, za kterou by už nebylo dobré jít?
Já jsem měl už ve scénáři celkem dost přesně popsáno, co bude vidět a co ne, takže jsme si spíš jen potvrdili, že je to tak správně. A hlavně, mým záměrem nebylo s násilím pracovat prvoplánově, není tam proto, aby šokovalo, ale skrz násilí se dostávám k lidem, kteří jsou nuceni reagovat.
Jinak samozřejmě hranice mám. Asi bych nikdy nezašel tak daleko jako Gaspér Noe ve filmu Zvrácený, protože pro mě jsou některé scény silnější, když je jen naznačíte a necháte divákově představivosti. Nechtěl jsem, aby si lidé říkali: ,Zajdi si na Vendetu, protože je tam ta a ta scéna.‘

Herci si hodně stěžovali, žes jim zakazoval se na natáčení smát. Proč?
To platilo obecně pro všechny. Bylo dost náročné natočit Vendetu za dvacet dnů, spousta lidí mi před natáčením říkala, že se to nedá stihnout. Že to prostě nenatočíme. Takže to vyžadovalo naprosté soustředění. Od všech! Kluci tam měli náročné scény, dva z nich byli neherci. Nechtěl jsem riskovat, že budou celou dobu v cateringu blbnout, pak přijdou na plac a jen tak něco zkoušet. Když točili – a měli opravdu těžké scény – , tak jsem jim zakázal se smát. Chodili sami po lese a představovali si, co jejich filmovou postavu čeká. A když jsem zakázal smát se klukům, tak by to bylo nefér, kdyby byli dospělí ve výhodě, takže to platilo pro všechny. Točit komedii, můžou se smát, jak chtějí. (smích)

Jako první jsi ale zákaz smíchu prý začal porušovat ty. Proč?
Režisér si to může dovolit. (smích) Ne, teď vážně. Já obecně nejsem moc společenský člověk. To se projevuje i na place, jsem uzavřený, skoro až samotář. Na place vypadám zamračeně, skoro se neusměju. Někdo s tím může mít problém a myslet si, že jsem arogantní, že se od ostatních vymezuju, ale pravda je taková, že jsem jen pohlcen prací a nevidím napravo nalevo. Vidět mě na natáčení, tak si řeknete, že jsem asi hodně nervózní, ale já přitom nervózní nejsem vůbec. To, co vypadá jako nervozita, je přemýšlení, jestli by ta a ta scéna nešla udělat ještě líp, než jak jsem ji vymyslel během příprav. Takže pokud jsem se párkrát usmál nebo zasmál, tak to bylo hlavně proto, abych zmírnil to napětí kolem, které mohlo díky mému neustálému mračení panovat.

Jaké filmy máš vůbec rád ty jako divák a proč?
Tím, že si k filmům píšu i scénáře, mě nejvíce baví filmy se silným příběhem, zajímavou a rafinovanou zápletkou. Ale někdy mě film pohltí i úžasnou kamerou a režií jako např. ve filmech Potomci lidí nebo Popel a démant. Film by měl být zážitkem, někdy i nepříjemným, ale pocit z něj by ve vás měl vydržet déle než pět minut po závěrečných titulcích. Mezi mé nejoblíbenější filmy patří např. Obvyklí podezřelí, Leon nebo Přelet nad kukaččím hnízdem.

Chceš se žánrovému filmu věnovat i nadále?
Scénář, který právě dokončuji, je opět žánrová věc. Není ale už tak drsný jako Vendeta. Takže ano, žánrové filmy mě zatím baví, ale to neznamená, že bych si nechtěl zkusit i něco jiného.

Co třeba?
Kromě scénáře, který zrovna dokončuji, nosím v hlavě námět na televizní seriál, tak uvidíme.

Troufneš si odhadnout návštěvnost Vendety a přijetí u diváků i kritiky? Jaké si myslíš, že jsou její největší přednosti?
Návštěvnost si odhadnout netroufám. Jsme žánrový film, který nemá v Čechách jak tradici, tak přílišnou důvěru, tak se nechám překvapit. U diváků bych si přál, aby je Vendeta zasáhla, aby v nich probudila emoce a oni se třeba jen na chvíli vžili do role Ondry Vetchého a řekli si: ,Co bych na jeho místě udělal já?‘ U kritiků nevím. Někdo může mít problém s násilím, s tím, že se to odehrává během pár hodin, že toho o postavách moc neví, ale snad ocení herecké výkony, které považuji za jednu z předností filmu. Druhou je podle mě neustálé napětí a momenty překvapení, které v sobě scénář skrývá.

(zdroj: BontonFilm)

25.11.2011
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Polský nejvyšší soud odmítl vydání Polanského do USA

Varšava - Polský nejvyšší soud dnes odmítl žádost o vydání světově uznávaného režiséra Romana Polanského do USA, kde mu hrozí trest kvůli sexu s nezletilou dívkou. Soudci zamítli stížnost podanou generálním prokurátorem a potvrdili verdikt soudu nižší instance. Dnešní rozhodnutí je konečné a není proti němu odvolání, informovala agentura PAP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies