VYBERTE SI REGION

Režisérka Andrea Sedláčková: Havel byl dobrodruh, který klamal tělem

Praha /ROZHOVOR/ – Život podle Václava Havla. To je celovečerní dokument, který o našem bývalém prezidentovi natočila v koprodukci Negativu, České televize a francouzského kanálu Arte Andrea Sedláčková. Premiéru má symbolicky den před 17. listopadem v Lucerně, ve stejném kině pak poběží od 20. 11. pro veřejnost. Týž den se objeví i na obrazovce francouzského Arte.

13.11.2014
SDÍLEJ:

Režisérka Andrea Sedláčková.Foto: Deník/Martin Divíšek

Dokument jste chystala dlouho a pojala ho hodně osobně. Ale byl to projekt na zakázku - měla jste do toho chuť, když už o Václavu Havlovi vzniklo víc dokumentů?

Samozřejmě, že jsem do toho měla chuť. A víc než chuť, měla jsem touhu ten film dělat a od chvíle, kdy nabídka přišla, jsem v podstatě byla posedlá pátráním po všem, co se týkalo Václava Havla. A také přemýšlením o tom, jak portrét pojmout. Věděla jsem, že nechci žádný investigativní film, a že nelze vytvořit film objektivní. Chtěla jsem představit Havlovu osobnost z různých aspektů a zachytit to nejdůležitější - tedy jeho rodinu, lásky, tvorbu a politickou činnost v rámci dané stopáže. Film má 70 minut, což je na úžasný život Václava Havla málo. Ale doufám, že se mi přesto podařilo popsat dramatikův osud v kontextu našich dějin, nebo spíše naše dějiny v kontextu jeho života.

Jaký je váš osobní vztah k bývalému prezidentovi a čím nejvíc vybočoval z českých řad?

S disidentem Havlem jsem se seznámila na Hrádečku v létě 89. Byla jsem jím okouzlena. Posléze jsme se díky společným přátelům několikrát setkali. Také jsem s ním natáčela rozhovor do svého dokumentu o listopadu ´89. A čím vybočoval? Odvahou, konsekvenčností přesvědčení a konání, nekonformitou a mimořádným literárním talentem.

Prodrat se archivy musel být nadlidský úkol. Podle jakého klíče jste vybírala pro film?

Zásadním rozhodnutím bylo, že bude vyprávěn dvouhlasně, Václavem Havlem osobně a mým komentářem, že v něm nebudou účastni žádní pamětníci a historici, zkrátka žádné mluvící hlavy. Tím jsem si samozřejmě značně zkomplikovala život, protože vystavět film pouze z archivních materiálů je několikanásobně složitější, než sezvat různé osobnosti a jejich pohled na Václava Havla pouze pentlit obrazovými archivy. Tudíž bylo nutné se obklopit rešeršisty, v Praze mi pomáhali tři, v Paříži jeden. Panuje rozšířená představa, že materiálů s Václavem Havlem je bezpočet, to se ale týká jen jeho pozdějšího životního období. Rozhodně jsem nechtěla používat již stokrát viděné záběry. Klíčem byla jejich vypovídací a následně estetická hodnota, a také originalita. Snažila jsem se vystříhat známých záběrů, z kterých se stala klišé. Měla jsem štěstí, protože se nám podařilo objevit zcela nové dokumenty (třeba v BBC jsme našli záběry z Havlova dětství) nebo něco, co se jednou někde objevilo, ale pak zůstalo zapomenuto. Díky vstřícnosti Ivana Havla jsme měli i rodinná alba.

Objevila jste během příprav něco úplně neznámého?

Při rešerších jsem si uvědomila, že od ranného dětství byl Václav Havel vůdce, že vždy spoluvytvářel svět kolem sebe, měl pevnou vůli a nezvyklý organizační talent. Od mládí se zajímal o politiku a ekonomiku, nevylučoval možnost jít studovat do Moskvy. To mě pobavilo. Byl nesmírně pracovitý a na mnoha frontách talentovaný, myslím, že například jeho básnický a výtvarný talent není příliš známý. Uvědomila jsem si také, jak jeho život byl neustálou reakcí na vývoj politické situace u nás, jakoby vlastně nikdy nežil jen soukromý život. Ale hlavně jsem viděla, že to byl milovník života, který - ač často v depresích a pochybách - si užíval plnými doušky. Byl to dobrodruh, který klamal tělem a stydlivým chováním.

Přísným dozorcem knih či filmů o Václavu Havlovi je Dagmar Havlová. Jak vypadala vaše spolupráce?

S Dášou Havlovou mě seznámil její manžel před několika lety. Připadalo mi slušné se jí zeptat již před začátkem práce na filmu, zda s ním souhlasí a zda souhlasí s tím, že ho budu dělat já. To proběhlo věcně přes korespondenci. Při projekci hotového filmu měla paní Havlová připomínky stejně jako ostatní diváci, některé byly faktografické, jiné se týkaly spíše osobního vkusu toho kterého respondenta. Třikrát jsme se, již o samotě, s paní Havlovou pak sešly, diskutovaly a ona jisté momenty, jež jí původně ve filmu vadily, pochopila a akceptovala. Vypustit jsem nemusela nic. Také mi dala pro film k dispozici osobní korespondenci s manželem, včetně posledního vzkazu, který jí Václav Havel před smrtí napsal.

Vás revoluce před 25 lety zastihla v Paříži. Dnes máte ale díky tomu potřebný odstup. Jak se díváte na to, kam se česká společnost za těch 25 let posunula?

Mrzelo mě a mrzí, že jsem se neúčastnila historických dnů, kdy svět vypadal tak jednoduše krásný a plný zářné budoucnosti. V následujících letech u mě ale převládl pocit, že má emigrace do Francie mi přinesla neocenitelnou zkušenost. Samozřejmě nevím, jaký bych měla život, kdybych neodešla, ale ten, co díky svému rozhodnutí mám, se mi líbí. Českými problémy se díky tomu netrápím tolik, jako moji pražští přátelé. Připadá mi, že je ostuda, jak se naši čelní politici chovají, jak je země zkorumpovaná a vytrácí se kulturnost. Na druhou stranu si myslím, že jsme z toho v porovnání s jinými východoevropskými zeměmi vyšli výborně, že je v České republice poměrně vysoká životní úroveň a co je nejdůležitějí - že máme stále svobodu. Nejvíc mě asi trápí fakt, že se česká společnost nejdříve v roce 89 úspěšně odpoutala od Východu, aby se přimkla k Západu, a nyní sleduji tendenci se pomalu vracet do temných ruských bažin. Lidé si neuvědomují, jak nebezpečné to pro existenci naší země je.

Totalita na plátně a obrazovce.

Autor: Jana Podskalská

13.11.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Čeští vědci přišli na to, proč někteří lidé marodí častěji

Brno – Proč jsou někteří lidé náchylnější k infekcím a alergiím? Na tuto otázku možná našli odpověď vědci z Masarykovy univerzity a Fakultní nemocnice u svaté Anny v Brně. 

Pes vběhl na cizí pozemek, majitel mu ustřelil přirození. Teď jej soudí

Klatovsko – Nelehký úkol stojí před klatovským okresním soudem. Musí rozhodnout, zda je Zdeněk Skalický (53 let) nebezpečný pistolník, který ustřelil samonabíjecí pistolí psu přirození jen proto, že vběhl na jeho pozemek, nebo šlo jen o nešťastnou náhodu, když se chovatel snažil bránit své ovce před útočícím predátorem.

AKTUALIZOVÁNO

Polský nejvyšší soud odmítl vydání Polanského do USA

Varšava - Polský nejvyšší soud dnes odmítl žádost o vydání světově uznávaného režiséra Romana Polanského do USA, kde mu hrozí trest kvůli sexu s nezletilou dívkou. Soudci zamítli stížnost podanou generálním prokurátorem a potvrdili verdikt soudu nižší instance. Dnešní rozhodnutí je konečné a není proti němu odvolání, informovala agentura PAP.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies