Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

S Vladimírem Polívkou o roli ve filmu Poupata, hereckém osudu a otcových moudrech

Praha /ROZHOVOR, VIDEO/ – V pozoruhodném debutu Zdeňka Jiráského Poupata, který dnes vstupuje do kin, uvidíme i Vladimíra Polívku. Syn Chantal Poullain a Bolka Polívky tu má svůj filmový debut na plátně a hned napoprvé v nepříliš snadné roli mladíka, kterému úraz zásadně změní život.

15.12.2011
SDÍLEJ:

Vladimír Polívka ve filmu PoupataFoto: Bontonfilm

Je to vaše první filmová role?

První větší, řekněme. Před tím jsem dělal cvičení a filmy se studenty FAMU, Poupata už ale byla opravdu natvrdo. Ranní vstávání, ve čtyři z Prahy do Sokolova, tři dny v kuse na place.

Co vás zaujalo na roli Matěje, který doplatí na svou lehkovážnost a opilecké frajeřinky?

Na castingu jsem mohl získat dvě role. Já chtěl hrát právě Matěje – protože se mi zdál zajímavý, bavilo mě přemýšlet, jakým přerodem během příběhu projde. Nevěděl jsem přesně, jaký bude – jestli se po úrazu, který se mu stal, uzavře do sebe, nebo nude chtít přirozeně navázat na kontakty, které měl před tím. Zajímavé byly situace, kdy se snaží komunikovat s kamarády i svou dívkou jako dřív, ale oni s ním mají problém.

Jaká byla práce s režisérem Zdeňkem Jiráským?

Moc fajn. Neměl snahu něco předehrávat, stylizovat nás do nějaké polohy. Nechal nás hrát, jak vyplynulo z dané scény. Byli jsme zcela přirození, snad se to projeví pozitivně i na plátně.

Řídil jste se instinktem nebo vás inspiroval k roli Matěje konkrétní případ někoho známého?

Žádný vzor jsem neměl. Snad jen příklad z úrazu, který se mojí postavě stal. Znám dobře člověka, který dlouho sportoval a pak měl těžký úraz, kdy ochrnul.

Postavy v Poupatech vězí v těsných mantinelech neutěšeného prostředí průmyslového města. Přemýšlel jste o tom, jestli může člověk tuhle nevýhodu, do níž se narodil, vůbec nějak změnit?

Jsem přesvědčený, že prostředí, ve kterém mladý člověk vyrůstá, je zásadní. Film Poupata se o tom snaží něco říct. Moje postava má například nakročeno k tomu, dostat se z pout města, ve kterém žije, stane se však to, co se stane. Jsou tam i jiné charaktery, dobří lidé, kteří jsou až příliš ovlivněni těmi, kteří si na dané poměry naopak rádi zvykli.

Teď studujete na katedře alternativního a loutkového divadla na DAMU. Prošel jste si jako herecké dítě typickou cestou, kdy vás od toho rodiče zrazovali?

Já původně studium herectví neměl vůbec v plánu. Kdykoli někdo řekl: a co divadlo?, já strašně kopal. Po maturitě jsem vůbec nevěděl, co dál, chtěl jsem ale svou vlastní cestu. Nakonec jsem odjel do Kanady studovat jazyk. Jenže jsem tam narazil na školu pantomimy. Po čtyřech měsících jsem se vrátil obohacen zkušeností pantomimickou, nikoli jazykovou…

Asi osud…

Asi. Řekl jsem si, že mě to baví, že se vykašlu na předsudky a zkusím to dělat. Tak jsem na DAMU.

Co na to vaši?

No co. Věděli samozřejmě, do čeho jdu, ale takzvaně spráskli ruce a řekli: no když myslíš. Ani máma ani táta mi nebránili.

Dostal jste od tatínka do hereckého života nějaká vtipná moudra?

Upřímně řečeno, já je dostávám od něj pořád. Kdykoli jsme spolu. Takže mám sadu mouder.

Například?

Nemůžu si vzpomenout na žádné opravdu štěpné. Ale jedno už mi realita potvrzuje, táta mi řekl: „připrav se, že na AMU strávíš mládí.“ A je to přesný. Jsme tu celé dny, večery, na nic jiného není čas. Ale jsem tomu rád.

Radíte se s rodiči o tom, co hrajete, ukázal jste jim třeba scénář Poupat?

Táta asi neviděl nic, co jsem udělal. Asi se tomu vědomě vyhýbám. Ne že bych se bál kritiky, myslím, že by měl určitě užitečné poznámky. Spíš si chci herectví ještě pořádně osahat, projít, hledat nějaké svoje cesty, mladé divadlo. Určitě se k tomu dostaneme. Máma má ráda mladý lidi a chodí se na nás dívat. A dobře radí. Stejně jako moje sestra. Ta mi dala do začátku hodně důvěry. Já byl před přijímačkami dost nervozní, úplně bez sebevědomí. Nebyl jsem si jist věcmi, které jsem chtěl předvést. Ale ona řekla - ničeho se neboj, to vůbec není trapný, prostě tam jdi!

V čem vás mohou zájemci na DAMU vidět?

Děláme leccos. Třeba Potopu světa aneb divadlo Tří tučňáků. Kromě školních aktivit na nic jiného moc času není. Kdyby někdo chtěl a zaplatil cestu, rádi kamkoli přijedeme.

Autor: Jana Podskalská

15.12.2011
SDÍLEJ:
Prezident České stomatologické komory Roman Šmucler.
5 8

Roman Šmucler: Zákaz amalgámu? Bílé plomby jsou daleko jedovatější

Ilustrační foto.
AKTUALIZOVÁNO
6

Další útok nožem: Mladík v Rusku pobodal osm náhodných kolemjdoucích

AKTUALIZUJEME / SLEDUJEME ON-LINE

Noční bouřka v jižních Čechách: domácnosti bez proudu, nejezdí vlaky

Bouřka, která se prohnala zemí, neušetřila ani Jindřichohradecko. Několik tisícovek domácností v jižních Čechách je stále bez elektřiny. Mimo provoz také stále zůstávají některé železniční tratě.

Jak bude vypadat ještě nenarozené dítě? Vědci pracují na ukazování budoucnosti

Vyšetří nenarozené dítě a rodičům ukážou, jak bude vypadat třeba ve třech letech. Prozatím neuvěřitelnou představu se snaží přivést do reality brněnští vědci.

Teror ve finském Turku: policie podnikla noční razii, zatkla pět osob

Finská policie při noční razii ve městě Turku zatkla pět osob. Zároveň oznámila, že motivem včerejšího činu, při němž osmnáctiletý Maročan pobodal nožem deset lidí, byl terorismus. Agresora střelila do nohy a zadržela. Dvě oběti na následky zranění zemřely.

Jiří Kajínek nazul kopačky a hrál fotbal za rodné Prachovice

Páteční přátelské utkání prachovických fotbalistů s třemošnickým týmem recesistů vzbudilo rozruch. Proč? V prachovickém dresu nastoupil na stadion asi nejznámější rodák této obce – Jiří Kajínek.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení