Samotáři se vracejí. A nejsou úplně sami

Přesně tak to vypadalo na pražském place filmu Děti samotářů, který podle svého scénáře natáčí Olga Dabrowská. V dané scéně se vztahy postav právě slušně zamotají a nikomu z přítomných není co závidět. Zvlášť když u toho jsou dvě děti.

Emoční smršť

Je ovšem třeba říct, že tenhle trojúhelník rozhodně není tím, který máte na mysli… Jeho přepona a odvěsny mají vskutku různé nuance. Před kamerou jim dávají emoční smršť Tomáš Hanák, Ivana Chýlková a Vanda Hybnerová. „Já přišel jen za kamarádkou…“ „Počkej, jak za kamarádkou? Jak velký je to vaše kamarádství, že byste si neodmítli pomoc sebedivnější?“ „To je ten chlap, co tě nechal samotnou s miminem?“ „Dyť ona mě vyhodila…“ „A divíš se?“ „Proč jsi vlastně tady?“

Záhada hlavolamu na scéně. Foglarovo dílo zastoupí agentura Dilia

Olga Dabrowská se sice s Petrem Zelenkou autorsky podílela na Ondříčkově snímku Samotáři z roku 2000, nicméně na scénu teď nevracejí tytéž postavy, ba ani herci. Jde o lidi mezi čtyřicítkou a padesátkou, kteří zažili 90. léta, byli spíš single a nenaučili se držet dlouhodobé vztahy. Teď tak trochu účtují se životem. O nich, ale i o jejich dětech a o tom, jak to vidí ony, její snímek vypráví. Premiéru by měl mít zkraje příštího roku.

„Z herců jsem nadšená, přinášejí do příběhu velký kus sebe, sahají do hloubky svých postav, hrají si se situacemi,“ říká režisérka spokojeně. Na otázku, proč je dnes tak těžké udržet rodinný model a pevný svazek, když naši prarodiče spolu dokázali žít padesát let, odpovídá:

„Změnila se doba a životní styl. Je to sociologický fenomén etapy, kterou žijeme. Přes polovinu dětí vyrůstá v neklasických typech rodin, je to nejvíc za celou historii. Zmizely vnější důvody k udržení rodiny, jako byl například majetek. Lidé hledají svobodu. A lásku. Když jim vztah nevyhovuje, nebo se dostaví city k někomu jinému, opouštějí jej. Myslím, že je to určitá vývojová etapa, která se možná přerodí v něco jiného. Jak se říká, krize je šance. Asi bychom se neměli vracet k původnímu modelu, kdy se rodina uměle držela za každou cenu, i když partneři už si byli navzájem vzdáleni. Třeba přijde nějaký jiný volnější model, kde budou lidé schopni lásku udržet.“

Filmovým návratům se letos moc nedaří

A jak to má s láskou ona sama? „Tu pravou, kdy má člověk změněné vnímání a existenci, jsem zažila dvakrát. A pak různé vztahy s partnery, které jsem měla ráda a jichž jsem si vážila. Jsou různé podoby citů,“ míní režisérka, jež má dvě děti ze dvou svazků.

Jsem staromilec

Jak vidí moderní rozvolněné vztahy Tomáš Hanák? Zná je z vlastního života? „Osobně ne, jsem staromilec, takže někdy nad tím, jak lidé žijí, stojím v úžasu. Ale neodsuzuji spoustě lidí mohou takové vztahy udělat život snesitelnějším. Mám na mysli různé čtyřprocentní nebo volné svazky. Tady hraju starého mládence a sukničkáře, který je všelijak propletený s ženskými hrdinkami.“

A dodává: „Dvacet let od Samotářů se hodně změnilo, takže vše, co se v našem filmu děje, je možné… A zároveň je to zábavné, protože to nabízí řadu absurdních nečekaných situací, navíc tu figurují děti, jež nejsou vždy ze spojení muže a ženy. Mně se do toho nechtělo, protože tohle téma je mi jako ročníku 1957 vzdálené, ale ukazuje se, že když scénář vpraví do svých těl Vanda Hybnerová a Ivana Chýlková, je radost s nimi být na place.“

Jan Svěrák: Jeden z mých prvních filmů byl o černochovi na Moravě

Do role teenagerky obsadila režisérka vlastní dceru Olgu, pro niž je to první zkušenost před kamerou. „Byla jsem nadšená! Scénář se mi líbil,“ říká Olga juniorka. „Mamka to psala dlouho, já byla při tom, pomohla jsem jí s některými drobnými nápady.“ Křest před kamerou byl prý kuriózní: hned první den si zamotala dlouhé vlasy do větráku. „Musel naběhnout celý štáb, aby vypnul zařízení, vymotal je a nemuselo se stříhat,“ směje se dívka, jež se na place setkala s vrstevníkem Pepou Trojanem, synem Ivana Trojana.

Pokud jde o dnešní rodičovské vztahy, vnímá je podobně jako některé mladší postavy ve scénáři. „Zdá se mi to dost přesné, jsme vlastně takové děti Samotářů. Všichni moji kamarádi mají rodiče, kteří prostě zůstali dětmi, a z nás vyrůstají malí dospělí. Ale trochu předčasně. Nicméně jako jediní dokážeme rodinu utvořit,“ uzavírá překvapivě zralou úvahou šestnáctiletá Olga, která už teď ví jedno: nechce být single.