VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Sexuální náboj? Jen schopnost navázat kontakt, tvrdí Susan Sarandon

Praha /ROZHOVOR/ – Ve filmu Pravidla mlčení, který ve čtvrtek vstoupil do kin, hraje loňský host karlovarského festivalu Susan Sarandon šéfku někdejší protiválečné skupiny Sharon. Právě za ní se vydává hlavní hrdina právník Grant, aby mu pomohla očistit jeho jméno. Snímek natočil Robert Redford, který si zahrál i hlavní roli.

19.4.2013
SDÍLEJ:

Thriller Pravidla mlčení natočil Robert Redford a zahrál si v něm také hlavní roli. Spolu s ním tam hraje také oscarová legenda Susan Sarandon.Foto: Falcon

Jste známá antimilitaristickými postoji. Byl to i důvod, proč vás přitahovala role Sharon?

Znám se s Robertem dlouhé roky a respektuji ho. Už jsme spolu hráli, ale nikdy mě nerežíroval. Když jsem sledovala dokument o Sharon, říkala jsem si, že je zajímavé připomenout životní pouť někoho, z koho se nakonec stal extrémista – ačkoli svou věc zkraje myslel dobře. V průběhu Arabského jara a akcí Occupy jsem si říkala, že se atmosféra ve společnosti hodně podobá konci šedesátých a počátku 70. let. To mě zaujalo.

Inspirovala jste se někým v reálu?

Poznala jsem muže a ženy, kteří jsou profesionálními aktivisty. Ne jako já, která se tomu věnuji jen když mám čas. Jejich děti musely v zájmu obecného prospěchu leccos vytrpět. Myslím osobnosti jako Harryho Belafonta či Nelsona Mandelu, prostě ty, kteří jsou ochotni obětovat vše.

Ve svých šestašedesáti jste stále považována za sexuální symbol. Je pro ženu těžší udržet s přibývajícím věkem svůj status?

No, mužům snáze leccos projde. Ale to, co na plátně působí jako sexuální náboj, je o schopnosti navázat kontakt. Celé roky jsem se rozhodovala, zda se mám nechat nafotit Playboyem. Každý rok mě oslovili a navýšili sumu. Ale mně se zdálo, že ženy v tomhle časopise nepůsobí přirozeně. Časy se mění. V dobách, kdy Jane Fonda hrála Barbarellu, šlo jen o velká prsa. Jeanne Moreau, Silvana Mangano a Melina Mercouri vypadaly každá jinak, ale byly sexy, protože v sobě měly něco zářivého. Dnes místo nich vidíte ty podivné osoby, co vypadají, jako by za sebou měly příliš mnoho plastických operací kvůli popáleninám… Upřímně, vypadá to děsivě.

A stejné je to zřejmě na plátně, že?

Když vidíte ve filmu někoho, kdo má jiskru, nezáleží, kolik mu je, stejně vás zaujme. Když navíc umí šikovně navázat kontakt s kolegou a vy jim uvěříte, že existují jeden pro druhého, pak to i na vás působí jako sexuální náboj. Zdánlivě snadné, ale chce to zkušenost a přirozenou vitalitu. Ve filmu Pravidla mlčení nám to s Robertem myslím zafungovalo také tak, on je zkušený partner.

Sama jste na plastice byla. Bála jste se, že to doktoři přeženou?

Nemohu si nechat udělat Botox, protože musím být schopna hýbat obličejem. Mám vrásky. Před mnoha lety jsem si nechala udělat trochu liposukce pod bradou a kolem očí. Je těžké něco takového podstoupit a zůstat fyzicky sama sebou. Chce to uvážlivost. Chris Walken mi kdysi řekl, že my dva budeme jediní, kteří budou vypadat na svůj věk, a proto můžeme pracovat navěky. Protože budeme hodně potřebovat diváky.

Někde jste řekla, že váš rozchod s Timem Robbinsem byl jako restart. Jak jste to myslela?

Nemám tušení, jestli jsou postupem času takové zásadní životní změny snazší. Je to jako smrt a znovuzrození. Zrození je bolestivé a tak to zkrátka je. Když se na bývalého muže podívám, vidím, že se mu daří skvěle. Z manželství nám zůstaly skvělé děti. Mám na pravém zápěstí tetování „ANDAND", což znamená A New Dawn, A New Day (nový úsvit, nový den). Nechala jsem si ho udělat před pár lety proto, aby mi připomínalo, že je vždycky možnost odpouštět, někam se posunout a osvobodit se.

Je něco, co jste zatím nevyzkoušela a ráda byste?

Určitě ano, ale netuším, co to je. Jsem si jistá, že si mě ta příležitost najde. Nevyzkoušela jsem spoustu věcí. A tak počkám, až přijdou. Moc ráda bych třeba režírovala dokumenty.

O čem jsou… Pravidla mlčení

Jim Grant (Robert Redford) je právník a osamělý otec, který vychovává svou dceru v poklidném předměstí ve městě Albany ve státě New York. Když ale mladý a průbojný reportér Ben Shepard odhalí Grantovu skutečnou identitu bývalého protiválečného radikála, hledaného v sedmdesátých letech pro vraždu, život, jaký posledních více než třicet let znal, vezme za své. Dlouholetý právník Grant se musí dát na útěk. Je na něj vyhlášeno pátrání samotnou FBI, která je mu v patách, a on se vydává na pouť za jedinou osobou, která je schopna jeho jméno očistit.

Ze zahraničních zdrojů distributora Falcon

Autor: Jana Podskalská

19.4.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Útok před britským parlamentem
AKTUALIZUJEME
18 10

Teror před britským parlamentem: Útočník čtyři lidi zabil a 40 zranil

Ilustrační foto.
29

EET a fitness: trenéry čeká existenční dilema, zákazníky fronty

Zrychlí stavby? Politici chtějí vyšachovat ekology i spolky

Kuňkání žab zřejmě ještě více než dnes zanikne v hluku stavebních strojů. Důvod? Výhrady, které ke stavbám vyjadřují ekologové či různé občanské spolky, už brzy úřady nebudou tolik poslouchat. Připravit je o slovo může chystaná novela zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (tzv. EIA), která má omezit možnost vyjadřovat se tak jako dosud k chystaným velkým stavbám, jako jsou dálnice nebo továrny.

Katastrofa: Zelenina zdražila!

„Brutální zdražení potravin." „Salátová krize!" „Zákazníci zuří: Zelenina je moc drahá!" „Oběti letošní zimy: okurky, cukety, ledový salát." Češi jsou od počátku roku zásobováni katastrofickými zprávami o tom, jak letos zdražuje zelenina. Jeden by snad začal okopávat zanedbaný záhumenek či navezl na balkon pytle plné hlíny, aby si mohl vypěstovat pár rajčátek a nějakou tu okurku.

Poruchy spánku trápí stále více dětí. Mohou za to i chytré telefony

Ráno nedokážou vstát z postele a ze školy nosí horší známky. Neporadí si s běžným výkladem, který nedoprovází obraz. Ordinace dětských neurologů se stále častěji plní školáky, kteří jsou unavení a neudrží pozornost. Důvod je jednoduchý: české děti trpí poruchami spánku. Ty jim způsobují mobily a tablety.

Spíme málo. Trpíme proto nadváhou a depresemi

Spánek? Na ten jsem dlouho neměla čas, přiznává osmatřicetiletá manažerka Lenka Procházková. Snažila se totiž stihnout úplně všechno – práci si nosila domů, děti dirigovala hlavně přes telefon, k tomu se starala o nemohoucí rodiče. Během pracovního týdne strávila v posteli sotva pět hodin denně. Někdy musely stačit i čtyři hodiny. Dokud nepřišel zvrat.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies