Síla Tobruku je v náladě. Hollywoodský příběh nečekejte

Scénář Václava Marhoula vychází z některých motivů knihy Stephena Cranea Rudý odznak odvahy, nezahlcuje děj akčními scénami, ale soustřeďuje se na vojáky, jejich vztahy mimo zákopy i ve vypjatých okamžicích, na náladu místa a času, do něhož jsou uvrženi. V tomto směru je Tobruk nevšedním pojetím války na plátně. Nijak ji nešidí, ale přesto si vystačí s několika klíčovými momenty výbuchů a přestřelek, a pozornost diváka odvádí k atmosféře pouštní krásy i osamělosti kontrastující s nesmyslností válečné izolace skupinky lidí hájících téměř ztracenou vartu.

Středem filmu jsou tři mladíci, kteří přijíždí posílit českou jednotku do Egypta.

V táboře panují běžné vojenské zvyky a strohé velení, obávaným mužem se stává zakomplexovaný desátník Kohák s pokřiveným charakterem. A právě postavy jsou tím, co Tobruk zrazuje. Jejich expozice je příliš dlouhá, od půlky se teprve film lomí do dramatičtějšího tvaru. Jako by se autor nemohl rozhodnout, zda bude sledovat osudy celé skupiny, nebo jednotlivce, jenž se svým příběhem (třeba Jirkovou dezercí, která slibovala určitý vývoj) zajímavě vyčlení z kolektivu postav.

Z ostatních hrdinů se totiž výrazněji prosadí jen žid Liebermann a desátník Kohák, další charaktery stihl Marhoul jen načrtnout – čímž ovšem ochuzuje diváka o šanci odžít si emoce spjaté s jejich dalším osudem (například smrtí v zákopech). Protože film nemá silný příběh, který by jednotlivé obrazy (táborová zábava, zákopové scény, návštěva prodejné Arabky) spojoval, stáváme se svědky jakýchsi epizod z pouštní válečné výspy, a to vyvolává pocit nekompaktnosti celku. Je zjevné, že to byl záměr. Ale funguje bohužel jen někde.

Režijně je Tobruk výtečný – vedení herců, kamery, techniky a cit pro osobitou poezii pouště – všechna čest. Scénář by si ale býval zasloužil více pozornosti (to platí hlavně o dramaturgii – v titulcích Jan Gogola ml. a Václav Šašek).

Oč silnější je vizuální nálada a pocitovost filmu (působivé jsou Smutného záběry proměnlivosti pouště – kamenitá strohost, něha písečných dun či zlověstnost písečné bouře), o to víc zápasí Tobruk s tempem vyprávění.

Kdo čeká válečný film amerického ražení se silným příběhem, bude zklamán. Trpělivější divák ocení práci s detailem (pečlivá výprava, věčný pot na tváři, špína za nehty, sprchy uprostřed pouště) a odvahu obsadit film neokoukanými herci – z nichž zaujmou Robert Nebřenský (Kohák), Petr Vaněk (žid Liebermann) a Michal Novotný (Růžička) rozehrávající skvěle své typy.

Janu Medunovi coby dezertéru Jiřímu schází pro roli větší charisma. A ještě něco je třeba ocenit – vyškovský vojenský dril naordinovaný režisérem, který herci před kamerou vrchovatě zúročili, nevšední filmovou hudbu Richarda Horowitze korespondující s pouštní náladou a originalitu zobrazení pocitu z lidské koexistence a zkoušky charakterů v mezní situaci.

Propadl jsem poušti

S Václavem Marhoulem o Tobruku, penězích, deníku z natáčení a nedefinovatel­ném pocitu

Do kin přichází dlouho odkládaný, finančně náročný a nakonec vybojovaný film Václava Marhoula – Tobruk. Projekt o naší vojenské jednotce hájící za druhé světové války před Italy a Němci pevnůstku

v Tobruku chystal přes čtyři roky. Na několik etap rozložil shánění peněz, hledal vhodné africké exteriéry, herce podrobil tvrdému vojenskému výcviku, v nesnadných pouštních podmínkách točil film.

Co z toho všeho bylo nejtěžší?

Sehnání peněz. Ostatní složky jsou vlastně kreativní práce – psaní scénáře, vybírání lokací, natáčení, střižna. Nejhorší jsou peníze. Nejde o to, že se musí sehnat, ale o to, že někteří lidé nejsou schopni vám říct, jestli s nimi můžete počítat. Respektuji, když mi člověk řekne rovnou – ne. Ale ničí mě arogance těch, kteří vás nechají týdny čekat. Rádoby zdvořilý nezájem a jistá zbabělost – jak to znají všichni filmaři. Je to hrozný nešvar českého filmu. Můžu vám říct, že až před třemi měsíci jsem se konečně v klidu vyspal.

Jaký byl tedy finální rozpočet filmu?

Osmdesát milionů. To jsme věděli, že musíme sehnat, za míň už bychom to nenatočili.

Je nějaká scéna, kterou byste tam rád měl, ale z nějakých důvodů to nešlo?

Je. Když se vojáci přesouvají na torpédoborcích do Tobruku, měl jsem k tomu napsané dva obrazy na palubě torpédoborce. A to už se natočit nedalo.

Psal jste si během natáčení deník. Co s ním uděláte?

Psal jsem ho hlavně kvůli svým dětem. Ale teď mi tři nakladatelství nabídla možnost jej vydat. Tak ještě uvidím.

Po poušti se vám nestýská? Vraceli jste se všichni se zjevnou láskou k těm končinám…

Víte, k poušti plné větru, horka, hadů a písečných bouří, kde není tisíce kilometrů nikde nic, si můžete utvořit jen dva vztahy – nenávist, nebo lásku. Já jí propadl. Když jsem odjížděl, řešila se u nás kauza Jiří Čunek. Přijel jsem a zas se řešila kauza Čunek. Tohle mi fakt nechybělo.

Hudbu napsal v Americe žijící Richard Horowitz, a je výborná. Jak jste k němu přišel?

Díky Jaroslavu Rónovi. On mi půjčil Craneovu knihu Rudý odznak odvahy, která mě inspirovala k Tobruku. A pak mi dal ještě před natáčením na cédéčku jeho hudbu. Poslouchal jsem ji úplně ohromený a moc jsem po ní do filmu toužil. Ale netroufal jsem si ho oslovit. Druhý, kdo za to může, Luděk Hudec, který mi říkal – buď drzej a pošli mail, zkus to. Já nakonec sebral odvahu, skladatelův agent zareagoval, já pak poslal scénář a druhý den se mi ozval osobně Richard. Scénář přečetl hned první den! Vysvětloval jsem mu, že honorář bude bohužel v relacích českého filmu a že ho asi neuspokojím. A Richard prohlásil, že peníze ho nezajímají, že rád pomůže evropskému filmu. Jako Američan nerozlišuje – český, polský nebo francouzský, všechno je evropský film. Tak začala naše spolupráce. Každou noc jsme se viděli na skypu. On si ráno zacvičil v L.A. jógu, posnídal svoje bylinky a byl ready. Já taky, ale únavou, protože mi volal v čase, kdy u nás byly dvě ráno. Sedával jsem s cigaretami a kávou, přes tři týdny u skypu totálně hotovej, ale měl jsem hudbu pro Tobruk.

Film jde do kin, všechno klaplo, jste teď spokojený?

Abych byl upřímný, nejsem vůbec schopen definovat svůj stav. Připadám si nějak rozvrkočen. Pokusil jsem se přenést na plátno určitý pocit, který jsem měl z Craneovy knihy. I proto jsem na závěr filmu umístil jednu jeho báseň vyjadřující hodně toho, čemu jsem se chtěl přiblížit.