Film, na němž se podílel kameraman Martin Šec, je opět velkou obrazovou smrští plnou symbolů a balkánského folklóru, a sám autor jej považuje za politickou závěť. Spojil v něm totiž dva klíčové prvky svého života – lásku a válku. Na včerejším setkání s médii ocenil, že je to poprvé, kdy je se svým filmem na festivalu v Praze. „Vážím si toho. Když jsem zjistil, jaké osobnosti Febiofestem prošly a že dostanu stejnou cenu jako ony, řekl jsem si, že jsem na dobrém místě,"soudí režisér, dvojnásobný držitel Zlaté palmy v Cannes a Zlatého lva z Benátek, kterého vyhrál v pouhých sedmadvaceti letech za debut Vzpomínáš na Dolly Bell?.

Lidé jako zvířata

Ve filmu, který za doprovodu dynamické hudby vypráví příběh mlékaře, jenž se ocitne v první linii jisté války a jehož život převrátí tajuplná italská žena, hrají velkou roli i zvířata. „Vnímám je stejně jako lidi, myslím, že oboje potřebují chránit a oboje mají své příběhy," vysvětluje Kusturica. Každý film považuje za kolektivní dílo, jak říká, „energie, co se dostala na plátno, je souhrnem energií každého člena týmu, včetně zvířat." Mezi těmi jsou v „mléčné dráze" krom jiných zmije, osel, husy či draví ptáci. S novým filmem si dal na čas, jak připomíná, od posledního uběhlo už devět let. „Dělal jsem hudbu a hrál s kapelou," konstatuje lakonicky na otázku, proč tak dlouho otálel. Za osmnáct let prý odehrál 800 koncertů.

„Navíc – ve světě filmu se mnohé změnilo, točí se buď komerční filmy, nebo ryze autorská díla a mezi oběma se vytvořila propastná díra. Nastoupila vysoká hra mainstreamu a velkých studií a to – upřímně řečeno – není pro mě. Udělat dnes film je dřina, dělat muziku zábava. A obětovat život projektu s pochybnou perspektivou je čím dál více diskutabilní." Zdůrazňuje nástup nových digitálních technologií, s nimiž přišel Hollywood. „Můžete samozřejmě brát film jako zábavu, pak ale obvykle nestojí za nic. Já se vždycky snažím o určitou výpověď a financovat takový projekt znamená nasadit všechny síly a alternativy, které máte. Jinak nejsem schopen snímek natočit." Vysekl také poklonu Martinu Šecovi: „Díky jeho kameře a přístupu jsem se zbavil strachu, že v době digitálního obrazu se svým filmem neobstojím."

Chovám se autobiograficky

Do hlavní role mlékaře obsadil režisér sám sebe, přišlo mu to prý přirozené a nemusel nikomu vysvětlovat svou představu o postavě. „Připouštím, že jsem tím nejspíš naštval některé mladší kolegy, neboť se jim nenaplnil sen hrát po boku Monicy Bellucciové," dodává ironicky na adresu půvabné herečky, jež má ve svých dvaapadesáti letech na plátně stále mimořádný sexappeal. K své herecké účasti dodává: „Autobiografický příběh to není, nicméně já se choval velmi autobiograficky."

Odchovanec FAMU

Češtinu, kterou stále dobře mluví, nezapomíná, přestože od chvíle, kdy opustil pražskou FAMU, uběhla řada let. „Mluvím od té doby pořád česky, naučili mě to spolužáci, s nimiž se ostatně nadále občas potkávám. Musím ale říct, že v dobách mých studií nebyla čeština na téhle škole tak obvyklá – když přijdete z Balkánu do Prahy a skončíte v kavárně Slávia, slyšíte spíš srbštinu…," vzpomíná Kusturica, který se prý jazyk dobře naučil i díky četbě Hrabala a Vančury. O své kariéře a životě se kdysi vyjádřil, že dvě věci nikdy neudělá - film v Hollywoodu a návrat do Sarajeva. „To město mám rád, respektive jeho lidi, vadí mi ale ti, kteří mu vládnou," říká Kusturica. „Po mém odchodu všechny věci spálili, chovali se jako zvěř. Kdysi to bylo vlídné otevřené město, ale když pohlaváři vyhnali 150 tisíc Srbů, místo nich přišli saudští Arabové, kteří tu jen všechno skupují. Dnešní Sarajevo má daleko do multikulturního města a to je důvod, proč tam nejsem a proč se tam nechci vrátit."

„Hollywood býval příznivým místem invenčních autorů a počinů, řekněme ještě za Coppoly. Ale od dob Spielberga a Lucase je mnohé jinak, víc komerční, hlavní slovo mají lidé z marketingu, ne tvůrci," soudí režisér. „Je to stroj na peníze, moje představa o natáčení je jiná, více tvůrčí. Já a Hollywood, to nejde dohromady." Podotýká také, že se v amerických studiích a městech teď mnohem víc mluví o bezpečí, než o svobodě.
S natáčením přestat nechce, považuje ale filmový svět za velký boj. „To, co jsem se naučil od Jiřího Menzela nebo Miloše Formana, už moc neplatí, filmový průmysl má jiná pravidla a jinou řeč. Pro mě je film stále filozofií, musím v něm mít své téma a určitou kolizi. Proto je pro mě natáčení dnes tak trochu sebevraždou. Vidím světlo v tunelu, ale z druhé strany se proti mně řítí vlak…"