VYBERTE SI REGION

Udo Kier: Nehraj! řekl mi Lars von Trier

Karlovy Vary, Praha /ROZHOVOR/ – Udo Kier. Jeden z nejlepších filmových upírů, německý rodák žijící v Kalifornii, jehož k rolím padouchů předurčují plovoucí oči a strnulý výraz, který zneklidňuje. Známe ho téměř ze všech filmů Larse von Triera, počínaje dramatem Prolomit vlny a konče Nymfomankou. Na karlovarský festival, kde byl jedním z letošních hostů, přivezl dvě novinky jiných režisérů: sci-fi Zero a hravou féerii Zakázaná komnata.

16.7.2015
SDÍLEJ:

Udo Kier. Foto: KVIFF

Do Varů se vracíte po dvanácti letech, nepletu se?

Ne. Byl jsem tu tehdy s filmem Larse von Triera Dogville. A řeknu vám, když jsem se teď rozhlížel, nic se tu nezměnilo. Což berte jako dobrou zprávu. Karlovy Vary jsou krásné místo se spoustou pěkných domů, já tu seděl v restauraci, jedl úžasné jídlo a pil skvělé víno. Jen stromy trochu povyrostly. Moc mě potěšilo, že mě znovu pozvali.

Na festivalu máte v programu mj. nový film Zero, sci-fi o našem odcházejícím světě.

Ano, je to příběh o lidstvu a včelách. A jejich komplikovaném soužití. Lidé v příběhu si neuvědomují, že včely umírají. Je to klíčový moment, ukáže se, že včelám zbývají jen čtyři roky života a když zemřou, zahyne i lidstvo.

Koho tu hrajete?

Pochopitelně zloducha. Jako už tolikrát. Na tomhle mě bavilo, že zanáší svět mobilními anténami.

Hrát mizeru je zábavné, že? Vy jste si jich poměrně užil…

To rozhodně! Je to herecká radost. Když se v běžném životě musíte chovat, jak se patří, a ohlížet se na ostatní, je pak zadostiučinění, že ve filmu smíte divočet. Rád hraju různá monstra, jako jsou upíři, nebo třeba nacisty. Takového Adolfa Hitlera jsem hrál dokonce třikrát, byly to ale vesměs komedie.

Který režisér vás zkraje kariéry nejvíc ovlivnil?

Úplně na začátku, asi v šestnácti, jsem potkal Rainera Wernera Fassbindera. Bylo mu tak o půl roku míň a oba jsme žili v Kolíně nad Rýnem. Potkali jsme se v jednom baru, kam chodili sekretářky a úřednice, šoféři kamionů, dokonce první transvestiti. Když tam člověk udělal nějaký průšvih, nemazlili se s vámi a chrstli vám pivo do tváře. Když jsem pak o něco později odjel do Anglie, spatřil jsem v časopisu Reinerovu fotografii a článek, který měl titulek Génius a alkoholik. Podívejme, toho znám, řekl jsem si pyšně. Natočil jsem s ním několik filmů, které si považuji – Třetí generaci, Lolu, Lili Marleen.

Zmínil jste Larse von Triera, s jehož Dogvillem jste poprvé přijel do Varů. Toho bychom téměř mohli označit za vašeho osudového režiséra, hrál jste snad ve všech jeho filmech…

Ano, známe se léta. A jsem kmotrem jeho dcery.

Vzpomenete si, kdy jste ho poprvé potkal?

Jistě. V polovině osmdesátých let jsem udělal jeden krátký snímek, který pak promítali v rámci festivalu v Mannheimu. Pustili nám na začátek pár filmů a já byl úplně okouzlený jedním z nich – jmenoval se Prvek zločinu. Tak jsem šel za ředitelem toho festivalu a poprosil ho, zda bych mohl autora daného filmu poznat. Přijel druhý den. Čekal jsem, že to bude černě oblečený morous, jakýsi další Fassbinder. Ale namísto toho se dorazil nenápadný dánský student, který se představil jako Lars von Trier.

Překvapil vás něčím?

Ani ne. Hezky se nám spolu povídalo a já se ho na konci zeptal, jestli už má pro německá kina distributora filmu, který jsem viděl. Řekl, že ne. A tak jsme šli na poštu – to byla doba, kdy jsme ještě neznali mobily –, a z telefonního automatu jsem mu německou distribuci během chvilky zařídil.

Hezký začátek přátelství…

Ano. Larse mám rád, i když on nemá rád herce. Nesmějte se, to je pravda. Ale my si rozumíme. Natočili jsme spolu film Epidemie. A po něm Medeu. Hrál jsem tu otce hlavní hrdinky, mimochodem šlo o dost osobité pojetí Medey. Byl jsem nervózní a Lars prakticky uprostřed prvního záběru najednou povídá: Stop! A já na to: Něco je špatně? A on pronesl: Nehraj! Prostě buď jen unavený král… Víc mi toho jako herci nikdy neřekl. A to spolu točíme už přes dvacet pět let.

A je snadné „nehrát"?

Vlastně ano. Člověk je prostě jen sám sebou. Medea byla mimochodem dost úděsné natáčení. Měl jsem upatlané vlasy a vousy a nesměl jsem se mýt – jak si Lars přál, neboť nesnáší jakékoli uměle vytvořené masky. No, tím spíš mi nedalo moc práce zůstat přirozený.

Lidé považují von Triera za komplikovaného člověka. Je opravdu takový?

Nemyslím si. Ti, kdo to tvrdí, jsou možná sami komplikovaní.

Máte přátele i mezi herci?

Příliš ne. Porozuměl jsem si s Billem Pullmanem, ale nemáme čas se vídat. Když točíte v nejrůznějších zemích, není šance udržovat stabilní přátelství s kolegy, které potkáváte. A protože nejsem ani na Facebooku, ani na Twitteru, kde můžete mít klidně kolem pěti tisíc přátel naráz, pěstuji jen takové, které vídám osobně.

Nové technologie a nová média zjevně moc nemusíte…

To opravdu ne. I když iPhone samozřejmě mám. Ale nepíšu textovky, protože dělám hrozné překlepy. A snažím se telefonovat jen v soukromí. Ne jako ti šílenci, co chodí po New Yorku se sluchátkem v uších a vyhlížejí, jako by mluvili sami se sebou.

Při pohledu na vaši filmografii je člověku jasné, že jste potkal před kamerou řadu zajímavých partnerek. Zanechala ve vás některá silnou stopu?

Herečky, ó ano. To je velmi specifická kategorie. Potkal jsem jich za svou kariéru hodně. Ale musím říct, že to řada z nich nemá snadné – producenti nebo režiséři s nimi chtějí spát, ony chtějí role, tak jim nic jiného nezbyde. Ale jsou i takové, které to nedělají, které jsou řekněme trochu intelektuálky. To teď myslím bez jakékoli hany. Protože jsou dobré. V tomto směru je první dámou Meryl Streepová – tu považuji za nejlepší současnou – žijící – hollywoodskou herečku. A pro úplnost – potkal jsem se i s dosti extravagantními.

Například?

Například s Madonnou, s tou jsem podnikl poměrně odvážné focení a dokonce jsem pil moč z jejích lodiček. Tedy, ve skutečnosti to byla limonáda. Také se mi poštěstilo políbit Elizabeth Taylorovou.

To jste si splnil sen, jste prý její ctitel…

Ano, jsem. To bylo tak – pozvali mě před lety do švýcarské Basileje na jednu velkou, velkou, velkou večeři. Seděl jsem a mluvil a mluvil – protože to byla opravdu hodně dlouhá večeře. Poblíž seděla i Liz Taylorová, ve společnosti módního návrháře Valentina. Vstal jsem, uchopil ze stolu červenou růži a dal ji Liz. A vtiskl jsem jí letmý polibek. Vzala si ode mě růži a já si všiml, jak fantasticky ladí k její rudé rtěnce. Bodyguardi vystřelili jak šípy, a já jen řekl: tak a políbil jsem Elisabeth Taylorovou! Komu se to povede?

S vámi musí být legrace…

Upřímně, největší zábavu jsem zažil s Pamelou Andersonovou, to je moje oblíbená herečka.

Můžete to přiblížit?

Jistě. Jeden čas mi nešly z hlavy záběry z Pobřežní hlídky, kde hrála – ty její plavé vlasy, smyslné pohyby, rudé plavky a ňadra. Když jsem pak dostal možnost hrát s ní ve filmu Barb Wire, neváhal jsem. Šel jsem po jednom natáčení za ní do karavanu a představte si: nechala mě si sáhnout. A ještě se tomu smála. Měla nečekaný smysl pro humor.

S kým je vám dobře doma?

Se zvířaty. Mám jich docela hodně. Mimo jiné psy. Mají jména po slavných herečkách, když jsme u těch kolegyň – jedna fenka se třeba jmenuje Liza Minnelli, druhá Greto Garbo.

Není nad to obklopovat se ženami. Vy se ale obklopujete i cennými designérskými kousky. Je o vás známo, že máte zajímavou sbírku světel a křesel. Ve Varech vás prý také jedno zaujalo.

Ano, myslím, že to byl Dickinson. Ale nechám ho tu, protože to stěhování je příliš složité – sehnat odvoz na letiště, pak ho hlídat tam, pak na dalším letišti, trnout, aby se cestou s ním něco nestalo, kdepak, na to už nemám nervy.

Jak velkou máte sbírku?

Velkou. Sbírám moderní nábytek hodně dlouho a obklopuji se jím, mám dost místa - bydlím totiž v knihovně.

V knihovně?

Ano. Francis F. Crocker Library, navržená v 60. letech švýcarským modernistou Albertem Freyem a Johnem Porterem Clarkem (který mimochodem navrhl i tramvaje v Palm Springs). Mám tam různá světla od amerických designérů, jako byli Eero Saarinen nebo George Nelson, a také originální kousky od herců a režisérů, kteří mi je dávají jako své filmové relikvie – třeba křesla ze sci-fi Johnny Mnemonic od Keanu Reevese nebo od Andyho Warhola.

To máte originální domácí kulisy. Užíváte si je, nebo spíš utíráte prach?

Užívám je! Sedávám v nich a mám své rituály. Ráno si vždy sednu ke svému stolu s kávou a dívám se na stěnu, kde visí různé obrazy. Ale po pravdě - úplně ze všeho nejraději dávám svým palmám na zahradě vodu. Můj dům totiž stojí v poušti.

To asi budíte neobvyklou sbírkou v Americe pozornost…

No, už se pár lidí snažilo přijít na kloub mému vkusu. Ale myslím, že je to prostě tak, že rád sedám ve světle. Koneckonců, jsem herec, že…

Autor: Jana Podskalská

16.7.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Divoké prase pobíhalo po Litoměřicích
1 18

VIDEO: Postřelené divoké prase se vydalo městem do šaten školy

Letáky po ústecké MHD.

Pátrání po školačce z Ústí pokračuje, kriminalisté potřebují záběry z kamer

Šéf lékáren Dr.Max: Reklama spojená s léky u nás existuje historicky

Největší tuzemská lékárenská síť Dr.Max atakuje hranici 400 poboček. Tento měsíc otevíráme lékárny v Jaroměři a Stříbře, přírůstky představují v drtivé části úplně nově zřizované provozovny, podotýká generální ředitel Daniel Horák, který se vyjádřil k dotazům čtenářů Deníku.

AKTUALIZOVÁNO

Zeman nechce papeže k uctění Lidic, ale ke své kampani, míní Halík

Praha - Papež František by podle katolického kněze a teologa Tomáše Halíka neměl přijmout pozvání českého prezidenta Miloše Zemana k uctění památky lidické tragédie.

Skreč po pár minutách a milion v kapse. Almagro: O prémii mi nešlo

Melbourne - Tenisoví fanoušci si především na grandslamech zaplatí slušné peníze, aby mohli vidět bitvu svých oblíbenců. Jaké pak přijde zklamání, když místo tříhodinové dramatu je po všem už za necelou půlhodinu? Diváci mají po zábavě, samotný hráč ale smutnit nemusí, i tak na jeho kontě přibude téměř milion korun.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies