Z bohaté dosavadní tvorby umělkyně mohli zájemci v Ostravě zhlédnout snímky Pasti, pasti, pastičky, Ráj srdce, Sedmikrásky, Ovoce stromů rajských jíme a další. Věru Chytilovou jsme při této příležitosti požádali o rozhovor.

V úvodu ostravského festivalu jste spoluodhalila pamětní desku na domě, v němž strávil krátký čas dětství ostravský rodák Karel Reisz, pozdější zakladatel britské nové filmové vlny. Setkali jste se v minulosti někdy osobně?

Ano, na několika filmových festivalech.

Jak hodnotíte jeho tvorbu, která se před časem uzavřela, stejně jako jeho život?

Nemohu říci, že znám úplně celou jeho tvorbu, protože už si toho moc nepamatuji. Byly to filmy, které si všímaly problematiky dané doby. A nebyly moc „učesané“.

Jste také rodačka z Ostravy, jak na vás působí toto město?


V Ostravě jsem se pouze narodila, nikdy jsem tady nebyla dlouho ani po narození a to je jako nebytí… Samozřejmě, že jsem město několikrát navštívila. Z Ostravy pochází také herečka Helga Čočková, kdysi jsem s ní byla na vysokoškolských kolejích. Měla před lety jisté potíže ve škole, kdy se účastnila nějakého neoficiálního festivalu či něčeho podobného, a pak ji potrestali tím, že musela jít na nějaký čas do výroby. Později jsem na toto téma napsala scénář k filmu společně s Ludvíkem Aškenazym, ale neprošlo to. Ano, film by mohl být realizován, ale nesměla v něm hrát právě ona, takže jsem to vzdala…

Máte před sebou ještě nějaký nerealizovaný projekt, který byste si chtěla ještě natočit?


No, měla jsem natáčet film o Boženě Němcové poněkud z jiného pohledu. O co všechno usilovala – pokud jde o emancipaci i pokud jde o dnešní dobu. To znamená všechno to, čeho ještě nebylo v této oblasti dosaženo. Jsem pořád přesvědčena o tom, že u nás je emancipace žen na velmi nízké úrovni. Muži nás pořád válcují a dělají to blbě, to jste celí vy (úsměv na tváři režisérky)… A pořád se nějak nehospodárně vyhazují prachy na celém světě. I když ženy v mnoha zemích světa mají větší šanci podílet se více na chodu záležitostí veřejných…

Sledujete filmovou tvorbu současných tvůrců či kolegů u nás?


Přiznám se, že to moc nestačím, a kolegové už vymřeli. Teď je těch filmů opravdu hodně, člověk s prominutím doslova čumí na to, kde na to sehnali peníze, když já je sehnat nemůžu…

A je něco, co vás trošičku pohladilo či doopravdy zaujalo, pokud jde o film?


Pohladilo mě? To je dobrý fór, ale moc toho nebylo.

V médiích proběhla nedávno informace, že by mělo vzniknout pokračování vašeho velmi úspěšného filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag?

Zřejmě jste si tento film oblíbil. Je to zajímavé v tom, že ten snímek skutečně oslovuje i novější generace, mezi lidmi měl poměrně velký úspěch, ale až po určité době. Nevím, jak to dopadne. Bolek Polívka pracuje už delší čas na scénáři v Olšanech, jakmile bude hotov, potom bychom se mohli do něho pustit, ale nevím, zdali budu ještě naživu…

Vaše dvě dospělé děti – dcera Tereza a syn Štěpán – jsou také umělci. Dcera je výtvarnicí a syn kameramanem. Jaká je spolupráce se synem při natáčení filmů?

Musím přiznat, že jsem se synem točila málo filmů. Vždycky mu slibuji, že při dokumentech už konečně připravím scénář, který bude mít k dispozici před natáčením, ale stejně tomu moc nevěří…

Začátkem letošního roku jste oslavila neuvěřitelné životní jubileum a jste úžasně vitální. Jak to děláte?

Jo, chcete říci, že pořád žiju (smích). No, nepiju, ačkoliv jsem z hospody. Ale domnívám se, že v jisté míře jsou alkohol, pivo a víno docela zdravé… Nekouřím, i když jsem se o to pokoušela, ale bylo mi z cigaret špatně. A mám štěstí, že mám tělo celkem dobře uspořádané a jedy odmítá.