Výstavní veterán Eastwood

Pokud jsou zvěsti o tom, že filmem Gran Torino Clint Eastwood končí s herectvím, pravdivé, pak si zasloužilý Drsný Harry nemohl vybrat lepší part na rozloučení. Veterán korejské války Walt Kowalski je postava, která utáhne celý film, a přitom to je nevrlý, konzervativní stařec, kterého nemají moc rády ani vlastní děti. Zato noví sousedé, přistěhovalci z Asie, na které se Walt dlouho dívá skrz prsty rasistických předsudků, si k rozmrzelému důchodci najdou svou cestu. I když začne tím, že se mu mladík Thao pokusí ukrást auto, výstavního veterána Gran Torino.

Jakkoliv tenhle film přesvědčuje, že budeme Eastwooda postrádat jako herce, ještě víc dokazuje, jak nepostradatelný se z něj stal režisér. Gran Torino je opět poznatelně jeho film. Znovu staromódně svůj, v klidnějším tempu, poctivý v příběhu, rezonující a překvapující v závěru, důsledný v charakterizaci postav a prostředí a nekompromisní v tom, co chce říct, což nikdy nebývá žádná nepodstatnost.

I když film odehraný na předměstí amerického města působí až jako obyčejný příběh z každodenní současnosti, i tady se řeší věci jako přátelství, tolerance a především odčinění dávného hříchu, který hlavního hrdinu uzavřel do sebe. Konvenční řešení nefungují. Církev je tu instituce banální stejně jako konzumní životy Waltových odcizených synů. V kostele se Kowalski svěří jen z malými hříchy, za něž dostane rychlé a snadné rozhřešení. Z toho, co ho opravdu trápí, se může zpovídat jen Thaovi, v klíčové scéně filmu, a jedině on sám si za to udělí trest i pokání. Jestli Walt tak často připomíná starého psa, kterého novým kouskům nenaučíš, protože on novoty nemá rád, svým způsobem to platí i o Eastwoodovi. Walt je jako Drsný Harry, kterého dohnala jeho minulost a on je ochotný za ni konečně platit.

Oproti jiným jeho dramatům (naposledy jsme u nás viděli až chladně dokonalou Výměnu, Gran Torino ale víc připomíná úspěšnou Million Dollar Baby, protože i tady se Eastwoodova postava učí od svého nechtěného mladého žáka), tu je nálada o něco uvolněnější a zábavnější, překvapivě na film, který začíná i končí pohřbem. Najde se místo i pro kritiku skrz ironii – a tak sám Walt, neustále pomlouvající nové přistěhovalce, je sám původem odjinud, z Polska. Ale celým filmem se ozývá melancholická melodie, kterou East〜wood napsal mj. i s jazzovým zpěvákem Jamie Cullumem a která vždycky vrací snímek do správné polohy.

Na to, že Gran Torino je jeden z nejlepších filmů Clinta Eastwooda, ukazuje i to, že už se stal jeho nejnavštěvovanějším. Příběh jednoho starce ale patří k nejlepším filmům posledních měsíců vůbec.

IVA PŘIVŘELOVÁ