Hlavní hrdinku Emu zastihujeme v okamžiku partnerské krize. V nemalém vnitřním zmatku, spíše v pudu sebezáchovy, opouští manžela a nastěhuje se na jednu noc, jež se trochu protáhne ke svému kadeřníkovi. Homosexuál Tony, který je zvyklý žít sám a často střídat partnery, z toho vůbec není nadšený. S Emou soucítí (je koneckonců jeho zákaznicí), nekompromisně ji ale vykáže do patřičných mezí, včetně pokoje, v němž se sice necítí dobře, ale respektuje dané podmínky.

Jak ale plyne čas, zjišťují ti dva, že mají k sobě docela blízko a že je jim ve společném azylu dobře. A to i přesto, že jejich povahy, očekávání a životní styl na sebe zprvu dost narážejí. „Věčná láska, porozumění, mazlení, vášnivej sex…", vypočítává Ema, jež poznala zatím jen jediný model vztahu, svou představu o šťastném soužití. „To bych do jedný věty rozhodně nedával," oponuje lakonicky zkušenější Tony, jenž ve svém svérázném životě kráčí naopak od jednoho mladičkého partnera k druhému.

Vcelku podle očekávání se Ema mění: z nerozhodné, zmatené a submisivní ženy, jež přizpůsobuje své názory těm manželovým (případně matčiným), na sebevědomého a svobodného člověka, který zná svou cenu. A ví, co chce. A hlavně co nechce: vrátit se.

Po režijní stránce nelze filmu až na výjimky nic vytknout. S pomocí empatické kamery Jiřího Málka (detaily, siluety ve tmě, barvy interiérů, atmosféra nočního Václaváku) a zvuku (vyzvánějící mobily, zpěv z horního bytu) si režisérka hraje s vizuální náladou. Zvolna navozuje stoupající duševní blízkost dvou zdánlivě odlišných charakterů, jež se prolne i do potřeby sblížení fyzického (hezká je scéna uspokojení, jež se odehraje pod každou dekou sólo…). Velmi slušně řemeslně jsou napsané dialogy, jimž nechybí humor ten ostatně režisérka beze zbytku vytěžila i z konfrontačních situací při počátečním soužívání Emy a Tonyho (přetahování o hrnek, zabavený mobil, odlišné vnímání vztahů) nebo při střetu s Eminými rodiči. Mimochodem, výtečně náladu spoluutváří i hudba, jež je velmi výraznou složkou filmu. Kromě domácích Jana P. Muchowa a Lenny jí dodal hvězdný lesk zkušený britský šedesátník Mike Figgis, režisér, jenž si k filmům v drtivé míře komponuje vlastní hudbu (Leaving Las Vegas, Časový kód) a který pro My 2 složil jednu skladbu. Zdařilý tah.

Zdroj: Youtube

Pozoruhodný herecký výkon odvádí Ondřej Nosálek, který je v roli nevázaného Tonyho naprosto odzbrojující a hlavně díky němu stojí film za vidění. Jana Plodková se tu patrně i kvůli charakteru, jaký má ve scénáři a s nímž si ne vždy ví rady, stylizuje do příliš monotónní polohy. Zažili jsme ji už v lepší kondici. Vcelku vděčný (byť trochu černobílý) pár dominantní hádavé matky a jí podřízeného, ale chápavého otce si tu zahráli Milena Steinmasslová a Luděk Sobota. Jiří Vyorálek si nijak velký herecký prostor vynahradil alespoň jednou dramatickou scénou manželovy vzteklé devastace Tonyho bytu.

Dějová linka by nicméně rozsahem pohodlně stačila povídce na televizní obrazovce. Pro filmové plátno je vztahová studie dvou povah mezi čtyřmi stěnami bez dalších vedlejších motivů přece jen trochu málo. Postava tragické sousedky je jen povrchně načrtnuta, manžel působí poněkud schematicky, podobně jako Eminy rodiče.

Snímek My 2 vypráví o dnešních vztazích vcelku uvěřitelně, nepřináší ale žádný zvláštní objev ani v charakteru postav, ani v jejich vývoji. Je jednou z mnoha variací na dané téma, která nabízí solidní podívanou bez banalit, ale která by chtěla košatější příběh. Nic víc, nic míň.