Rada pro Euro? Klid. Soukup vede Jemen a vzpomíná na stříbro z Kanady

Osobnost Deníku

Není Chytil jako Chytil. Mladík obdivuje Ronalda, studuje a sní o divizi

/VIDEOROZHOVOR/ Má stejné příjmení jako slávistický klenot Mojmír Chytil. Také pochází ze…

Přečíst článek >

Tento skvělý úspěch mládežnické reprezentace nebyl dodnes překonán. O dva roky později se ve stejné věkové kategorii jako hlavní kormidelník Egypta probojoval do osmifinále světového šampionátu. Působil u několika mládežnických reprezentací Česka.

Současný trenér jedenadvacítky Jakub Dovalil vám dělal v Kanadě asistenta. Co byste mu poradil pro domácí šampionát?
Jsem přesvědčený, že Kuba Dovalil, jak ho znám, a známe se už hodně dlouho, vybíral a připravoval národní tým naprosto zodpovědně. Možná je někdo trochu nervózní z několika nevydařených výsledků v přípravných zápasech, ale to bych v tuto chvíli vůbec nehodnotil. Naopak pro mě je to pozitivní, že se nenechal strhnout a ověřil si, na které hráče může sázet. Má jasnou představu, co je v této chvíli nejlepší a s čím by mohl uspět.

Je pro český tým výhoda, že hraje na domácí půdě?
Na to není úplně jednoduchá odpověď. Na domácím hřišti máte sice podporu fanoušků, ale na druhou stranu, a za tím si stojím, to konkrétně mému týmu na šampionátu v roce 2009 v Egyptě uškodilo. Měli jsme velmi dobré mužstvo, prokázali jsme to už během roku v přípravných zápasech s kvalitními soupeři. Bohužel, mentalita afrických týmů je taková, že dokážou, jak pozitivně, tak negativně podlehnout atmosféře kolem mužstva.

Můžete být konkrétní?
Když jsme dokázali postoupit ze skupiny, kde byla mimo Trinidadu a Tobaga silná mužstva Panamy a Itálie, tak jsme v osmifinále narazili na Kostariku. Egyptská média psala, že to není žádný soupeř, že přes ně hladce půjdeme dál. Ti kluci tomu uvěřili, podlehli té atmosféře. Bylo to vidět i na hře, s Itálií byli hráči nabuzení, bojovali, s Kostarikou si mysleli, že to vítězství přijde samo – a nepřišlo.

Hrozí něco podobného u českého týmu?
Mentalita českého týmu je jiná. Český hráč potřebuje podporu z hlediště, mít za sebou diváky třeba jako na Slovácku, kde lidi umí fandit. Na Slovácku se hrálo každému týmu těžko, poznal jsem to jako trenér. České prostředí by mělo být pro naši reprezentaci výhodou.

Budete osobně u zápasů Eura?
Pokud se nic nezkomplikuje, tak bych rád. Určitě bych chtěl vidět český tým a rád bych se alespoň na jeden zápas přijel podívat do Uherského Hradiště.

Dosáhl jste s reprezentací do 20 let obrovského úspěchu. V roce 2007 jste se v Kanadě dostali až do finále. Jak vzpomínáte na šampionát?
Už je to nějakou dobu, ale samozřejmě že na to rád vzpomínám. Na los jsme letěli s Petrem Fouskem, už ta atmosféra při losování byla úžasná, stejně jako celý šampionát. Kdo na tom mistrovství světa nebyl, tak to nedokáže posoudit. Stadiony, divácký zájem, to je prostě zážitek na celý život. Je sen každého trenéra být s nějakým mužstvem na světovém šampionátu, měl jsem to štěstí, že mně se to povedlo hned dvakrát – s reprezentací Česka a Egypta.

Co podle vás dovedlo mužstvo až do finále, ve kterém podlehlo Argentině?
Musím říct, že když jsem zpětně hodnotil náš úspěch, který se nikdy nenarodí jen tak, zjistil jsem, že je potřeba mít nejenom dobré mužstvo, ale celý realizační tým. Vedoucího výpravy, asistenty, všechno se musí sejít kladně. Nám se to podařilo.

Přitom jste nebyli hlavní adept na medailové příčky.
To byl také jeden z těch hlavních důvodů, že nás nikdo nepovažoval za favorita šampionátu. Navíc ta naše skupina byla natolik těžká, že málokdo předpokládal, že bychom se mohli vůbec dostat dál. Byla tam Argentina, mistr světa z předešlého šampionátu, Severní Korea, ta byla v té době mistr Asie, a silná Panama. My jsme prostě byli takový tým, který byl nezajímavý, což bylo možná dobře. Nebyli jsme pod žádným tlakem. Nikdo se o nás nestaral, média byla stranou. Měli jsme klid jít nějakou cestou nahoru.

To se podařilo výtečně…
Pro mě i hráče byl šampionát naprosto zodpovědný, chtěli jsme udělat dobrý výsledek. Řekli jsme si, na co máme, jak jsme silní a jak budeme hrát. Hráči pochopili můj záměr, našli jsme s nimi společnou řeč, respektovali strategii a taktiku, všechno přenesli na hřiště, to byla už jejich práce, kterou splnili na jedničku. Já jsem býval útočník, mám rád ofenzivní fotbal. Na druhou stranu musím umět posoudit kvalitu svého týmu a kvalitu soupeře. Nechci být hrdina v tom, že řeknu, pojďme si to rozdat s každým, nevidět sílu soupeře a pak prohrát 0:4.

Jak vás přijalo domácí publikum?
Kanaďané mají sport rádi, náš tým vnímali velmi pozitivně už třeba tím, že jsme měli podobnou barvu dresů jako jejich nároďák. Těsně před šampionátem jsme proti domácím odehráli přípravné utkání. Kanadský divák je zvyklý na baseball a různé sporty, ve kterých se odpalují míče co nejdál. Fotbalu moc nerozumí. Stávaly se i takové případy, že krásné fotbalové akce si ani nevšimli, ale když třeba Mazuch odkopl míč přes celé hřiště, tak publikum vstalo a tleskalo.

Kanada není moc fotbalová země. Jaký byl tehdy o šampionát divácký zájem?
Na finále bylo vyprodáno, jestli se nepletu, tak bylo v hledišti kolem čtyřiceti tisíc diváků. To byl první můj zážitek, kdy jsem mužstvo koučoval před takovou velkou návštěvou. Zápasy ve skupinách se hráli před dvaceti, třiceti tisíci fanoušky. O dva roky později v Egyptě byly návštěvy skvělé. Jako domácí tým jsme hráli před 70 tisíci diváky.

Od května 2014 vedete jako hlavní trenér Jemen. Jakou má asijský tým kvalitu? Dá se srovnávat s nějakým týmem nebo klubem?
Je to složité, vždycky je to o nějaké míře konfrontace. Za rok jsme odehráli zhruba patnáct zápasů a prohráli jenom třikrát. Hráli jsme s týmy, jako je Nigérie nebo třeba Finsko. Přitom Finy považuji za velmi silný tým, před námi porazili Švédsko 1:0, to sice hrálo bez Ibrahimoviče, ale pořád v silné sestavě. Ten zápas jsem viděl, následně jsme s nimi v totožné sestavě remizovali 0:0. Nechci tím říct, že bychom byli srovnatelní se špičkou Evropy, to určitě ne, ale další konfrontace by byla určitě velmi zajímavá.

Jací jsou jemenští hráči?
Kdyby trenéři v Česku viděli videospoty jemenských fotbalistů, tak jejich kvalita a úroveň by byly pro mnohé velkým překvapením. Rychlost, práce s míčem, technika – to všechno zdobí tyto hráče. Problém je trochu hlava a taktická vyspělost. Nejvíc jim schází kvalitní pravidelná příprava v klubech. Pár hráčů by určitě našlo uplatnění v týmech naší první ligy a vůbec by se nemuseli stydět za to, co by tady předváděli.