Jak mě v Emirátech zachránila jihoafrická rodina

Od zvláštního zpravodaje Deníku

„Je to prostě odlišná kultura, jejich zvyky musíte respektovat. Je potřeba brát v úvahu jejich náboženství, vztah k ženám, způsob oblékání a všechny takové věci.“

Slova Luďka Klusáčka, asistenta trenéra české fotbalové reprezentace, který v zemi žil rok a půl, mi znějí v uších stále, jen tak pro všechny případy.

Rychle si přitom vybavím oči jako uhlíky jinak zcela zahalených žen, sžírající pohledy místních mužů v zastrčené restauraci, vzpomenu si i na zkušenosti Lukáše Zelenky z Turecka, když líčil, jak v klubu před sezonou obětovali dobytek.

Ve Spojených arabských emirátech ale snad ne. Člověk si přesto uvědomí, že tahle země je krásná i neuvěřitelná zároveň. Nic není překážkou a vše je překážkou. Třeba taková doprava. Kdy jen se zdejší naučili tomu chaosu, plýtvání a rozmařilosti? Bez auta (většinou luxusního off-roadu) nejste v Emirátech nic, nebo lépe, někdo jste, jen se nikam, ale opravdu nikam nedostanete.

Nepředstavujte si široké bulváry Paříže ani stísněné uličky starého Říma. Město Al Ain v emirátu Abu Dhabí, při vší své starobylosti, vyznává opravdu jiný standard. Druhé Spojené státy, jen bez světýlek a zkažené marnotratnosti. Namísto ní se pětkrát denně linou z reproduktorů minaretů nahrávky zpěvů muezzinů. „Tohle člověk ani nevnímá, teda pokud zrovna hraje, jinak je to prostě o zvyku. Znám to z Dubaje, kde jsme byli se Slavií,“ vypráví Daniel Pudil, v reprezentaci levý obránce.

Na Al Ain už dopadá šero, čas vydat se za českým týmem na trénink. Pach zkažené vody, který během přihlížení později ucítím, byl heřmánkovým čajem oproti…

Zastavuji si vysmátého taxikáře. „Al Maquam Branch,“ jmenuji cíl cesty. „Žádný problém,“ odpoví anglicky. Po dvaceti minutách však smutně zjišťuji, že to je to jediné, co umí říct. Nejdřív váhá, kam že má jet, pak se ale usměje: „Žádný problém.“ Smysl zcela stažených okýnek pochopím až ve chvíli, kdy je vysune. Palubní deska taxikáře z Pákistánu „zdobí“ ručně vyvedené dečky s otvory na ventilaci a všemožnými udělátky a třásněmi. Blížíme se k obrovskému komplexu sportovišť, tuším ale zradu. „Žádný problém,“ staví mi. Kolemjdoucí přikývne, že v areálu je vedle golfu a ragby opravdu i fotbalové hřiště – ten název si byl tak podobný, útěchou mi je, že ztroskotalo víc novinářů…

„A účtenku?“ prosím Pákistánce. Zase se směje a ťuká do taxametru, který přestal fungoval už před mnoha zimami. Nic. „Žádný problém?“ Cítím se opuštěný. Reprezentace nikde.

Za deset minut už čichám ten pach zkažené vody a sleduji národní tým. Za přesun vděčím rodince z Jižní Afriky, která v Emirátech našla dočasně domov.

Mimochodem, na světový šampionát nepojedou. Češi ale taky ne.