VYBERTE SI REGION

Karel Brückner: To, co hraje Sigma, se mi líbí

Olomouc - Velký rozhovor s trenérskou legendou Karel Brücknerem, který Olomouc přivedl na fotbalovou mapu Evropy a českou reprezentaci mezi světovou elitu.

25.11.2009
SDÍLEJ:

Karel BrücknerFoto: DENÍK

Andrův stadion mu znovu po letech aplaudoval ve stoje. Karel Brückner, strůjce největších úspěchů v historii olomoucké Sigmy, převzal od zástupců klubu dárek ke kulatému jubileu. Dres se sedmdesátkou si prý ale nikam nevystaví, protože na sentimentální vzpomínky ho moc neužije.

Alespoň tak to tvrdil v rozhovoru, který v přestávce (a dlouho po ní) utkání Sigma – Teplice poskytl novinářům. Možná byl prý poslední.

„O soukromí mluvím nerad, a v žádné oficiální funkci už pracovat nebudu,“ prozradil.

Jaké to bylo slyšet zase olomoucké tribuny vyvolávat vaše jméno?
Na to si už dávno nehraju. Sentiment nepatří k fotbalu a ke mně už vůbec ne. Je to pěkné, ale že bych si na tyto pocity trpěl, tak to opravdu ne.

Jak se vám líbí současná hra Sigmy?
Neviděl jsem všechny zápasy, ale je to kompaktní tým. Nedívám se jenom na góly, ale třeba dnes za poločas tam bylo osm nádherných akcí. Je to průvodní jev všech těch dalších zápasů. Myslím, že jsou tam zdraví hráči a tohle mužstvo má všechno před sebou. Jejich fotbal se mi líbí, včetně rozestavení a všech moderních věcí, které v tom jsou.

Vidíte nějaké paralely mezi tím co hraje momentálně Sigma pod trenérem Psotkou, a co jste učil kdysi svá mužstva vy?
To nejde porovnávat. Každý trenér má svou vizi a svou myšlenku. Kdyby chtěl někoho kopírovat, tak to je začátek konce. To samé platí i o rozestavení. To je nic, to jsou jenom čísla. Já jsem tato témata dostával neustále. Jestli na dva nebo na tři. Ale to je opravdu nic. Až tam dosadíte svoje hráče a k nim dosadíte něco, co jste je naučil, tak to je pak něco jiného. Jinak je to jenom takové mluvení. To, co hraje Sigma, se mi líbí. Je to kompaktní univerzální a dá se z toho hrát spousta nadstavbových fotbalových věcí. Mluvím moc složitě? Obecně se mi to líbí. To počítání na 4-5-1 a 4-4-2 nemám rád. Líbí se mi, že je to plastické a že to mužstvo tímto stylem všechny soupeře přehrává. To bylo v posledních čtyřech pěti zápasech vidět.

Čím to je, že Sigma zůstává v české lize s ofenzivní hrou v podstatě osamocena?
To bychom museli zase hodně do podrobností. Jak bych to řekl. Defenziva, defenziva. Ona je konstruktivní defenzíva, a Sigma ji praktikuje, a pak je defenziva, kterou praktikují jiná mužstva, a to je kolikrát hrůza. Ona konstruktivní defenziva a odebírání míče je kolikrát víc než kvalitní ofenziva. Je toho víc a nejde říct, že Sigma hraje jen ofenzivně. Protože je to kompaktní, vyvážené a jsou tam vidět ty taktické informace. To já poznám, takové ty nadstavbové fotbalové věci. Pohybově jsou na tom dobře, v dynamické kapacitě a rychlosti rovněž. Je to dobře poskládané mužstvo.

Předávat zkušenosti ano, ale ne oficiálně

Dnes je pro vás fotbal čím?
No, byla to moje profese, možná snad ještě víc. Byla to moje celoživotní náplň, tedy mimo rodinu. Teď už ale pro mě fotbal v těch nejvyšších sférách skončil. Už před dvěma lety jsem přece řekl, že nebudu trénovat národní mužstvo. Pochopil jsem, že k téhle trenérské funkci mám jistý handicap a že i tady je jistá hranice. Ale to rozhodování je samozřejmě těžké. Taky jsem si myslel, že to bude jinak, ale v tom fotbale je to kolikrát den ze dne a vaše situace se obrátí. Přišlo Rakousko a pak jsem udělal nějakou tu výpomoc (u reprezentace ČR – pozn. red.). Nejde s tím hned přestat, ale myslím si, že už jsem víceméně srozuměn a přijal jsem, že moje role ve fotbale bude ve sférách vedlejších. V té ostré linii už se objevovat nebudu.

Neplánujete tedy, že byste tady Olomouci pomáhal v nějaké podobné roli konzultanta, jako tomu bylo naposledy u reprezentace?
Konzultant, no (zamýšlí se). To bylo tak, že přišli noví trenéři do realizačního týmu a potřebovali trošku seznámení v krátkém časovém horizontu. Všem nám bylo jasné, co od toho čekáme a co chceme. Pořád jsem ochotný se o fotbale s kýmkoliv bavit a předávat zkušenosti, jako se to dřív dělalo v JZD (džej-zed-dý). Ale už ne v žádné oficiální funkci.

Hodně se vzpomíná na éru osmdesátých a devadesátých let, kdy Sigma nejprve začala hrát ligu a pak slavila mezinárodní úspěchy. Hráči i po letech vzpomínají, kolik jste jim toho dal. Znamená to pro vás něco?
To je vlastně to úplně nejvíc, co vás uspokojí. To, že něco dáte. Tomu mužstvu, tomu fotbalu, tomu hráči. Dá se říct, že já jsem byl vždycky takhle zaměřený. Abych těm hráčům něco dal. Nebo aby ta hra, co jsem s mužstvem hrál, byla něco víc. To bylo hlavní krédo, které mě celý fotbalový život provázelo. A proto jsem fotbal dělal.

Kde není základ doma, bude se brát z Afriky

Co vám říká pojem olomoucká trenérská škola? Jména jako Palička, Kalvoda, Hapal a další… Všichni o vás mluví jako o učiteli a zakladateli.
Opravdu nevím, jestli tolik trenérů vyrostlo v ostatních regionech, aby byli na úrovni první, druhé ligy. Myslím, že Olomouc jako okres má hodně trenérů, kteří působí ve vyšších soutěžích, ale neřeknu, jestli jsou dobří nebo výborní. To nejde. A že mě vidí jako zakladatele? No tak! To je v pořádku, ne? To by bylo, kdyby na mě teď ještě nadávali (usmívá se). Možná je to tím, že klub to měl vždycky založené na této práci, nebylo to nikdy na těch vedlejších infrastrukturách. Ale nejde jen o trenéry, kteří jsou vidět v první nebo druhé lize, ale ty, co jsou dole, na základně pyramidy, ti jsou nejdůležitější. V přípravce, v patnáctkách nebo v osmnáctkách. Když není základní pyramida, tak není žádná liga mistrů. A jednou to může dopadnout špatně, protože začneme brát všechno z Afriky. A až vyčerpáme Afriku, tak bude co? Asie? Víte, co myslím, že? Ale to jsem odbočil. Chtěl jsem říct, že v tomhle klubu, a to není fráze, se vždycky dávala šance a důraz na odbornou práci. Opravdu, to vím. A je to v lidech, kteří tu dělají fotbal.

Když už jste odbočil do Asie, sledoval jste cestu kolegy Milana Máčaly s Bahrajnem světovou kvalifikací?
Někdy si zavoláme. S Milanem jsem mluvil a už jsem si myslel, že někam postoupil. Říkám mu: „Ty už máš aspoň dvanáct vítězství,“ ale on na to, že ještě musí porazit Nový Zéland. No a ten neporazil. Je to tam složité, ale dotáhl to daleko.

Nesbírám fetiše

Od klubu jste dostal dres s číslem sedmdesát. Vystavíte si ho někam?
Nesbírám žádné fetiše. (směje se) Já se tomu bráním, kolikrát i vzpomínám. Vždycky sem přijdu a připomínají mi, co jsme všechno provedli, víceméně dobrého, někdy i špatného. Ale já na tohle nejsem. Ani knihu nechci žádnou napsat. Pořád mě do toho někdo nutí, ale já si myslím, že to ani nejde nějak dobře napsat. Kdo to nepoznal a nezná tohle prostředí a atmosféru, tak nemá šanci. To může napsat jen někdo, kdo to prožil a já psát neumím. Navíc si stejně nepamatuju podrobnosti.

Které období bylo pro vás nejhezčí?
Nejkrásnější roky a období, to byly dvě jednadvacítky. A vůbec jsem měl štěstí, že jsem se k tomu dostal, a že jsem je mohl pět roků trénovat. A pak si osmdesát procent hráčů vzít s sebou do áčka a tam si nechat pět nejlepších. To se nikomu nemůže stát takové štěstí, aby mohl pracovat na základě toho, co si nachystal a připravil. To bylo ideální, že jsem měl možnost s hráči takto deset let pracovat. A ještě jsem tam měl pět takových z toho top áčka, co tam zůstali. A tak se ty dvě tři generace krásně smíchaly a mužstvo se doplňovalo. To teď skončilo a musí se asi začít znovu.

Nadprůměrnou kvalitou neoplýváme

Co říkáte posledním výkonům reprezentace?
Já jsem to neviděl, já odpoledne vždycky spím (směje se). Ale ne, vážně. Viděl jsem první zápas a druhý jsem si chtěl taky pustit. Ale v půl páté jsem pustil televizi a to už byla 88. minuta. Těžko radit a hodnotit. Já jsem měl to štěstí, že jsem si mužstvo pět roků připravil, nachystal, a teď se musí ten proces znovu začít. Ve fotbale rozhodují výjimeční hráči s výjimečným řešením výjimečných situací. A že bychom oplývali nějakou nadprůměrnou kvalitou, to vám řeknu, že ne.

Měl jste nějaký poradní hlas při volbě nového trenéra?
Já nejsem ve výkonném výboru! Já jsem v těchto věcech svůj vliv nikdy neuplatňoval, ať tam byl jakýkoliv předseda!

Supermoderní mužstvo? Teď asi žádné

Vždy jste sledoval moderní trendy. Na který tým se vám teď dívá nejlépe?
Je toho hodně. Když jsem začínal, tak to byly holandské a belgické věci, které přišly s konstruktivní útočnou a obrannou činností, opravdu atypickou. My jsme to předvedli poprvé v Evropě v Hamburku. Tam jsme donutili soupeře snad ke čtyřiceti malým domů a oni vůbec nevěděli, co se děje. To bylo na počátku, ale teď je toho tolik! Jsou takové úžasné podněty, které si můžete vzít, a nejsou to jen velká mužstva. Jenže to musíte vidět. Umět ten podnět zpracovat. Když ty věci nevidíte, tak se můžete koukat na Real s Barcelonou pořád dokola, a nic tam nenajdete, i když kolikrát tam stejně nic není. Ale dnes nejde říct, že by tady bylo nějaké supermoderní mužstvo. Ať je to Real Madrid, Barcelona, Inter Milán nebo anglické týmy. Já si myslím, že každé mužstvo má něco svého progresivního, a když má chytrého trenéra, tak ví, jak to uplatnit.

Má chytrého trenéra Slovensko v osobě pana Weisse? Vašeho bývalého svěřence z Drnovic?
Je chytrý, zdatný. Ale myslím si, že kvalitní trenér se pozná, až je za ním vidět třeba dvacetiletá tvorba. Vlado tam ale udělal velký kus práce. Musím říct, že málokdy jsem sledoval soupeře tak, jako teď v kvalifikaci Slovensko. Co se týká herní disciplíny a fotbalových věcí, tak šli nahoru. I když jim konec utekl a zaváhali, tak tam měli výborné věci.

Na tiskovkách jsem byl dobrý soupeř

Je možné, že mluvíte naposledy s novináři?
Vypadá to tak, že? Podejte mi ještě trochu vody (smích). Víte, já vlastně nevím, kde jsem dostal nálepku, že jsem nekomunikativní, zlý a nepříjemný. Ale vždyť já jsem se na tiskovkách bavil. Já jsem na nich neprohrával. Na hřišti ano, ale na tiskovkách málokdy. Byl jsem dobrý soupeř. Když to pak ale v poslední době zašlo do extrému a někdo si chtěl vytáhnout téma… A kontroverzní, a hloupé, a někdy i sprosté a neodborné, tak jsem nereagoval. Když reagujete, tak to téma je. A tak jsem nereagoval. A když to tak v poslední době bylo, že těch kontroverzních a hloupých témat bylo hodně, tak jsem hovořil čím dál méně. Ale těžko vám řeknu trenéra, který měl tolik interview a vystoupení.

Jak vidíte budoucnost českého fotbalu?
Není to jen o českém fotbale. Rozšířil bych to, co jsem nakousl o té pyramidě: v Belgii v Beverenu nenastoupil ani jediný belgický hráč, ani jeden hráč bílé pleti, všichni to byli Afričani. Ono to takhle přece nejde. Samozřejmě je to spojené s komercí a s obchodem, ale to už se fotbal dostává mimo sportovní platformu. Už jsme úplně jinde. Ten romantismus, který jsem ještě zažil já, tak mizí. Jestli je to v Česku, v Belgii, Holandsku nebo ve Francii, tak to má pořád stejné jmenovatele. Trend je dnes prodat hráče za každou cenu. Už ani není cíl vyhrát zápas. Je toho dost, co má fotbal řešit za problémy. Ať v celoevropském, nebo regionálním měřítku.

KAREL BRÜCKNER

Narodil se 13. listopadu 1939.

V mužstvu Moravských železáren Olomouc hrál od žákovského věku. Později se stal i oporou mužstva dospělých, jemuž pomohl k postupu do krajského přeboru, tehdy třetí nejvyšší soutěže. Zároveň hraje i lední hokej.

Na fotbalovém trávníku jej přirovnávají k Andreji Kvašňákovi, podobným stylem jako on hrál prý později mezi mantinely Ivan Hlinka. Po přestupu do Baníku Ostrava se Brückner stal oporou druholigové rezervy, prvoligový start mu ale nebyl dopřán.

Trenérskou kariéru začal v roce 1973 a hned v první sezoně postoupil se Sigmou do třetí ligy. Později trénoval také v Prostějově, Brně či Drnovicích. Na Slovensku vedl Inter Bratislava, se kterým vyhrál domácí pohár.

Největší klubové úspěchy však slavil doma v Olomouci. Podepsán je pod druhým místem v domácí soutěži i čtvrtfinále poháru UEFA v sezoně 1991/92.

Trenérského věhlasu dosáhl jako trenér českých reprezentací. Jednadvacítku přivedl v roce 2000 ke stříbru na ME a postoupil tak na olympiádu v Sydney. S áčkem úspěšně prošel třikrát za sebou kvalifikací na velký turnaj. Na ME 2004 skončil s týmem třetí a v roce 2006 dovedl národní tým po šestnácti letech na MS.

Martin Dostál, Jiří Fišara

25.11.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Inkluze je zločin na dětech, říká Václav Klaus mladší

Havlíčkův Brod /ROZHOVOR/ - Má všeobecní vzdělání budoucnost? Je inkluze krok tím správným směrem? To byla hlavní témata přednášky, kterou v Havlíčkově Brodě nedávno připravil Okrašlovací spolek Budoucnost.

Muž našel v autě zaseknutý krumpáč. Je to pomsta, myslí si

Klatovy – Pořádný šok čekal na muže z Klatov. Když přišel ke svému autu, zjistil, že v něm má zaseknutý krumpáč.

AKTUALIZOVÁNO

Norský Barnevernet versus český dědeček. Jiří Pavelka podává v Norsku žalobu

Praha - Do boje s norským Barnevernetem se pustil dědeček dvou chlapců, které úřady v roce 2011 odebraly české matce Evě Michalákové a jejímu manželovi Josefovi. Důvodem mělo být údajné zanedbávání, fyzické týrání a sexuální zneužívání. Podle tamní policie a lékařů se podezření Barnevernu nepotvrdilo. Úřady a následně soudy ale považovaly zjištění za natolik vážná, že děti ponechaly u pěstounů. Dnes devítiletý David a jedenáctiletý Denis žijí odděleně, každý v jiné pěstounské rodině.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies