Volební vejce

Nemá smysl jim to rozmlouvat. Koneckonců si politiky vydržujeme i jako terče své nespokojenosti, neboť jinak bychom museli sami sebe vinit za to, co jsme nezvládli. Pokud tedy něco na vaječné kampani proti Jiřímu Paroubkovi stojí za pozornost, je to právě mýtus, že od něj něco strašlivého hrozí.

Smutná pravda je, že politika dávno není tím, čím bývala. Dnešní politik nepomůže ani neuškodí. Většinou hraje roli, kterou si nepíše. Rozdíly mezi pravicí a levicí, respektive tím, co z těchto proudů zbylo, jsou v praxi malé. Co se liší, je rétorika, nikoli příjmy a výdaje v rozpočtech.

Strany mají různá loga, ale stejné priority i know-how, protože cílí na stejné voliče. Vysvobozením z nudy, která je způsobena absencí nabídky či témat, se proto může stát akce politických nadšenců, kteří se snaží jednomu z řečníků zašpinit sako.

Házení vajec na pana Paroubka má nepřehlédnutelnou podporu médií. Novináři s vrhači otevřeně či skrytě sympatizují, aniž by nutně měli něco proti ČSSD či jejímu předsedovi osobně. Novináři jsou vděčni za akci, kterou lze fotit, filmovat a zeširoka komentovat, na rozdíl od nezáživných politických projevů, sestávajících z hesel a frází.

Vaječným zpravodajstvím o politice se pak médiím daří zakrýt, že stejně jako politikové nemají k evropským volbám co říct. Média nepředpokládají, že by Evropský parlament mohl někoho zajímat. Proto ho ignorují. Neriskují snížení sledovanosti. Vejce je trefa, i když mine.