Nespokojení lidé vyjdou do ulic, režim na ně pošle policii a pro výstrahu je nechá zmlátit. Pár lidí přitom ale zemře a jejich pohřeb je příležitostí k daleko větší demonstraci daleko rozzlobenějších lidí. Lze na ně poslat tanky, najmout zahraniční žoldnéře zabijáky, střílet mezi ně z vrtulníků rakety a kosit je kulometem, jak to teď v Libyi zkouší Muammar Kaddáfí. Lidem, co chtějí práci a spravedlnost se ale střelbou ještě žádný režim nezavděčil.

Arabský svět se nepochybně změní. Že si neumíme představit jak, je způsobeno tím, že jsme se v minulosti o mentalitu Arabů nestarali, že vlastně téměř neznáme jejich kulturu a nic nevíme o hodnotách, jež vyznávají. Dosud nám postačil stereotyp islámského fanatika, sebevražedného teroristy, anebo naopak obraz pohádkově bohatého orientálního vladaře, který si kupuje luxusní západní auta, anglické fotbalové kluby či nezletilá česká děvčata.

Zajímavé je, že znalci arabských poměrů vnímají nynější sociální vzpouru pozitivně. Soudí, že lidé, kteří se dnes dožadují práce či důstojného bydlení, v případě svého vítězství vezmou vítr z plachet extrémistům a radikálům. (To je údajně důvod, proč Al-Káida nenávidí umírněné Muslimské bratrstvo). Je na čase opustit mýtus, že spřátelení arabští vladaři k našemu prospěchu „drží v láhvi džina radikálního islámu“. Je to ovšem tak zakořeněné klišé, že se ani největším západním bojovníkům za lidská práva nechce odsuzovat střílení tamních diktátorů do lidí. U Arabů to tedy nejspíš spolu s jejich tyrany prohrajeme i my.