Násilí odjakživa plodí násilí a bezprostředně po válce se běžně vítězi barbarsky mstí poraženým. Zatímco ve válce proti sobě stojí vojáci, po válce se účtuje s nepřátelskými civilisty, tedy s nepřátelskými staříky, nepřátelskými ženami či nepřátelskými dětmi, se kterými jejich sousedé, vítězní civilisté nakládají jako s dobytkem. Nejsou-li odpuštění vzájemných zločinů schopny jejich oběti, dá se to pochopit. Pokud ale ještě po sedmdesáti letech činí potomkům někdejších účastníků války problém litovat spáchané násilí, je to docela problém.

Minulost je třeba znát, ale je také důležité se od ní odpoutat, povznést se nad ni ve jménu budoucnosti. Bez schopnosti usmíření není dobré budoucnosti. Kdo nevidí v druhých to lepší, sám sebe připravuje o možnost žít v lepším světě. A jen ten, kdo je schopen odpouštět se může stát vítězem, protože nenávist je prohra. Někdo by to měl tomu jihomoravskému hejtmanovi Haškovi a jemu podobným demokratům konečně vysvětlit. Brněnské zastupitelstvo se s příčinami a důsledky zla, páchaného člověkem na člověku před sedmdesáti lety vypořádalo v době, kdy jsme ve světě a ne tak vzdáleném svědky téhož. To je na té deklaraci potřeby smíření důležité. Je nadčasová.