Dalajláma se před pěti lety vzdal politického vedení Tibeťanů, dnes je především vnímán jako duchovní autorita a svět pozorně naslouchá, když glosuje a někdy velice překvapivě aktuální dění. U nás se pak k Dalajlámovi hlásí i lidé, kterým je proti mysli pragmatické sbližování české zahraniční politiky, vlády a Hradu s Čínou. Je docela pikantní, že čeští liberálové nemají Dalajlámovi za zlé jeho silné sociální cítění, to že se hlásí k marxizmu, že má slova respektu pro Putina a dokonce si ani nepřeje osamostatnění Tibetu od Číny. Vysvětlit, že to vše je mu odpuštěno lze jenom Dalajlámovým neodolatelným osobním kouzlem.

Dalajláma nikdy nebyl pouhým tibetským lobbyistou, jak by se mohlo zdát z protičínských propagandistických komentářů. Jeho záběr je širší, jak se sluší na duchovního. Dalajláma lobuje za pozitivní vnímání světa, za ekumenizmus, konvergenci, za to aby k sobě lidé hledali cestu, lobuje za dobro, za mír. Tibetskou vlajku neřeší.