Na hudbě je hezké, že spojuje lidi a tuto schopnost má kdekoli a kdykoli. I doba, kdy se u nás zdánlivě nic nedělo, byla protkána hudebními událostmi a i v době, která zdánlivě působí roztěkaně, neuchopitelně, chaoticky, lze u hudby najít azyl a řád. Hladíkova kytara byla jak zjevením na poušti, tak ostrovem klidu uprostřed obtěžující komerce. A kdoví, zda tomu tak nebylo i proto, že Hladík na rozdíl od většiny kytaristů nezpíval. Co měl na srdci, musel prostě zahrát.

Hladík byl stejně doma na koncertním pódiu, v malém klubu či v amfiteátru. Uměl být hlavní hvězdou i doprovodem. K tomu i producentem, který řadě hudebníků pomohl najít cestu. O Radima Hladíka včera nepřišli jenom rockeři, ale také jazzmani a písničkáři. Hladík ladil s každým. Jako muzikant i jako člověk. Ještě dlouho ho budeme slyšet.