Odtud pokušení říct, že veřejným zájmem je i vyvlastňování. Kdyby totiž stát bez výjimky respektoval soukromé vlastnictví, stavby by se prodražily a některé by se dokonce vůbec nemohly budovat.

Zní to velice jednoduše, přesto se ale politici do vyvlastňování příliš nehrnou. Správně totiž tuší, že vlastník, který bude proti své vůli vyvlastněn, bude křičet, že byl okraden. Zákonodárci pak budou čelit obvinění, že státu dovolili krást, což nelze omluvit ani veřejným zájmem.

Zapeklitá situace! Řídit se zásadami? Anebo přistupovat k problému pragmaticky? Když politici prosadí vyvlastňování, budou podezíráni, že šli na ruku stavebním firmám. Když stát vykoupí pozemky příliš draze, budou občané kritizovat politiky, že tomu neměli pasivně přihlížet. Navíc nevíme, zda se vyvlastnění vlastníci nebudou soudit a zda nebude u mezinárodního soudu náš stát shledán zlodějem.

Poslanci, kteří přišli s návrhem zákona, který má vyvlastňování pozemků a nemovitostí zjednodušit, se vypořádali s celou řadou detailů. Třeba že žaloba proti vyvlastnění nebude mít odkladný účinek. Vyřešili jak postupovat, když má vlastník v katastru neplatnou adresu a nelze mu rozhodnutí doručit.

Anebo jak postupovat, když je pozemek, na který má stát zálusk, pronajatý. Zbývá už jenom najít u zákonodárců politickou podporu pro názor, že účel světí prostředky. A hloupé je, že na tento názor se odvolávaly všechny diktatury a všichni diktátoři, co kdy na světě byli. Všichni to mysleli dobře. A vždycky to nakonec dopadlo blbě.