A nebude to jen tím, že víme, jak fešně vypadal, neboť už se jich pár podařilo vykopat ze sibiřského ledu. Za našimi sympatiemi k mamutovi bude jistě i dobrý pocit, že tohoto živočicha my lidé nemáme na svědomí.

Jestliže se otevírá možnost vrátit do přírody zvířata, která zanikla kvůli změnám klimatu, anebo proto, že je člověk v minulosti vyhubil, pochopitelně si současně musíme odpovědět na otázku, zda je tady chceme. Mají se ještě kam vrátit? Není člověk jako druh nakonec rád, že má od řady zvířat pokoj? Vezměme jen obyčejného bobra, kterému jsme dali šanci se vrátit k některým našim řekám. Jak se odvděčil?

Chová se v naší civilizované přírodě tak, jak je zvyklý z minulosti, čili škodí. O vlkovi pak škoda mluvit. Kde se ho zbavili, nechtějí ho zpátky. A teď si představme, že se po našich polích budou prohánět stáda divokých turů. A ze vzduchu že budou na civilizované srnky, zajíce či koroptve, které si v lesích chovají myslivci, útočit prehistoričtí predátoři, respektive jejich přesné genetické kopie!

Vědci přišli s převratnou a pozitivní zprávou jak zachraňovat, křísit a oživovat. Jenomže v praxi se spíše uplatňují vynálezy, jak něco biologicky, chemicky anebo geneticky vyhubit či předělat. A mrzuté je, že když teď někde v Africe bude hrozit vyhubení nějakého zvířete, lidé si tam řeknou: „No a co, strčíme z něj kus masa do mrazáku a kdyby někomu chybělo, Češi ho obnoví!“ Lepší by asi bylo nechat si tu senzaci pro sebe. Nevratnost budila jakýs takýs respekt. S mamutem za rohem je ale vše vratné.