Už jenom ten prapor! Také vztahy mezi Čechy a Slováky jsou přátelské, jak se s ohledem na společnou historii sluší. Slavíme-li stále výročí vzniku Československa, plyne z toho, že za tím státem cítíme jistou nostalgii.

Může to být kvůli zakladatelům první republiky, která údajně měla v Evropě dobrou pověst, ale také kvůli poválečnému Československu, které bylo většině z nás nějakou dobu domovem. Je ale ještě jeden důvod, proč bereme zavděk oslavou bývalého státu. Zatím totiž stále nemáme nějaký jednoznačný a nejlépe slavný důvod, proč oslavovat ten dnešní.

Česká republika vznikla na Silvestra a ta únava po prohýřené noci se s ní nějak vleče. Navíc tomu tady stále šéfují lidé, kteří jsou spojeni spíše s likvidací a výprodejem toho, co zbylo po předcích, než s budováním čehosi nového, čím by se snad mohly pyšnit příští generace.

A vzniká-li něco skvělého, co nám uniká, ale časem se to stane zřejmým, je to sice pěkné, ale náš dnešní problém to neřeší. Nemít Masaryka, museli bychom se hádat, zda Česko založil Havel anebo Klaus. Společně totiž určitě neudělali nic…

Pokud jde o historii Česka, ta by se odvíjela od kuponové privatizace, přes lehké topné oleje a bankovní socialismus, až k neslavnému konci života na dluh na padajících burzách. To, nač nový stát „doplácí“, je dlouhý mír, kvůli kterému nemá své hrdiny, válečníky ani myslitele.

Mír je samozřejmě fajn, jenom je problém, kam klást věnce, a není komu a zač poděkovat.