Po dlouhých čtyřiceti letech by to nemuselo překvapovat, kdyby Palach nebyl symbolem, národním hrdinou, po kterém se pojmenovávají náměstí a ulice. Jeho čin byl ale nepochopitelný už pro řadu jeho současníků. A z těch, kdo jeho oběti před čtyřiceti lety porozuměli, málokdo slyšel na jeho apel vzdorovat okupaci. Důsledkem Palachova sebeupálení byl před čtyřiceti lety hluboký celonárodní smutek, nikoli vzpoura proti sovětské okupaci. Palachovou smrtí nic nezačalo, nýbrž naopak definitivně vzaly za své ideály pražského jara.

K těm se už společnost nevrátila. Když po dvaceti letech okupační vojáci odešli, ideály, pro které Jan Palach položil život, dostali nálepku nepoužitelných iluzí. Místo socialismu s lidskou tváří dala demokraticky zvolená politická elita přednost kapitalismu. To je další důvod, proč vysvětlit Palacha mladým není snadné. Ale zkusme to: Jan Palach byl idealista, který se ve dvaceti letech odmítal smířit s představou, že prožije život v zemi, kde „chcípnul pes“. Být realistou určitě by se neobětoval. Většina lidí totiž vždy řeší, jak se v době, v níž je jim dáno žít, zařídit, jak se uplatnit a přežit v poměrech, které si nevybrali. Naproti tomu je vždy jen hrstka těch, co chtějí poměry změnit k lepšímu.

Palach své spoluobčany nejen nevyburcoval ke statečnosti, ale naopak se na dlouhá léta stal symbolem jejich zbabělosti. Pro svou generaci byl spíše výčitkou, než inspirací a nepřekvapuje, že musela dorůst nová generace dvacetiletých, která i s odkazem na Jana Palacha odmítla kolaborantský Československý režim. Od Palachova týdne v roce 89 ovšem uplynulo dalších dvacet let. Mohl by být něčím Palach zajímavý pro dnešní dvacetileté?
Předně by měli vědět, že za poměry, které u nás dnes panují, by se nepolil benzínem a nezapálil ani náhodou. Vadilo by mu přesně to, co dnes vadí dvacetiletým idealistům. Necenil by si lidí, kteří se hledí pragmaticky zařídit v poměrech, místo aby přemýšleli, jak je zlepšit. Že je Palach pro dnešní mladé nepochopitelný nedává smysl. Palach přece může být srozumitelný jenom jim! Většina starých už s ním může jenom vášnivě nesouhlasit, anebo se stydět.