Stažení amerických vojáků z ulic do základen mimo města? Anebo oslavují svou schopnost udržet pořádek sami?
Poslední fotografie z Bagdádu jsou sice komentovány jako oslava odchodu okupantů, ale není tomu tak, že by se pálily americké vlajky. Fotografie slavících iráckých policistů a tančících civilistů zkrátka nemohou beze zbytku ilustrovat složitou situaci, která v zemi je.
Američané neřeší, jak v Iráku zůstat, ale jak ho opustit. Určitě nechtějí, aby to vypadalo jako útěk, a doufají, že se po jejich odchodu situace výrazně nezhorší. To by totiž bylo municí pro kritiky invaze, kterých není málo.
V Iráku našly smrt tisíce amerických vojáků a teprve budoucnost ukáže, jaký smysl tyto oběti měly. Daleko více obětí pak bylo mezi Iráčany, které se Američanům nepodařilo ochránit, anebo je i sami připravili o život.
Vzpomeňme, že fotografiemi slavících Iráčanů média ilustrovala už pád Saddámova režimu. Tehdy Iráčané Američany vítali. Jenomže v archivu by se jistě našly i záběry ještě starší, na kterých lid v Iráku oslavuje vůdce Saddáma.
Proto by člověk neměl naivně věřit tomu, co vidí na fotografiích, jež mohou stejně tak být dokumentem, jako propagandou.
Objektivně vzato v Iráku není co slavit. Země disponující obrovským nerostným bohatstvím je poničená a chudá. Ani export svobody a demokracie se moc nepodařil, naopak zesílil vliv extremistů a teroristů.
A konečně Američané kvůli iráckému válečnému dobrodružství získali ve světě řadu nepřátel. Převládlo totiž přesvědčení, že Bushovi nešlo o mír a demokracii, ale o vliv v regionu, o kontrakty ropných společností a o zbrojní zakázky.
Čemuž se netleská a nehodí se za to umírat.