Jakmile si jednotlivé národy bývalého společného státu dosyta užili své národní samostatnosti, začínají ekonomicky spolupracovat. Pokud hnacím motorem separace je podezření, že na druhé doplácíme, pak hnacím motorem integrace je zjištění, že na spolupráci se dá vydělat. Kdyby se měla obnovovat Jugoslávie, muselo by se lidem vysvětlit, jaký smysl mělo všechno to krveprolití provázející její rozpad. Když se ale nic neobnovuje a pouze se konstatuje čilá spolupráce, stačí prostor pojmenovat. Odtud termín jugosféra.

Mechanizmus překonávání odvěkých nevraživostí, založených na odvěké předpojatosti a podezíravosti je prostý: Lidé unaveni neštěstím, zoufalstvím a nouzí v jedné chvíli přestanou řešit otázky a problémy, které nemají řešení. Všichni si podrží svou pravdu, svou verzi událostí, ale pomine potřeba se pro ty pravdy střílet. Není li možný mír, založený na vyjasnění si věcí a na vzájemném odpuštění, je možné příměří, oddechový čas, kdy místo aby se problémy řešily, odloží se stranou anebo hodí za hlavu.

Čas, který uplynul od posledních výstřelů v bývalé Jugoslávii, není bohužel jenom časem míru. Je to rovněž čas, kdy už tiká další časovaná bomba. Jakmile integrace v jugosféře přinese ovoce a lidem se začne dařit, určitě se některým bude dařit více, než jiným. A pak se opět vyrojí vlastenci, kteří namluví lidem, kteří již zapomněli na absurditu války, že by si měli se zbraní v ruce vybojovat nezávislost. Nikdo neví, zda je přirozeností lidí žít spolu v míru, anebo mezi sebou válčit. Jisté je, že války jsou hlavní příčinou, proč přeživší děkují za každý den, kdy se po nich nestřílí.