Člověk se potřebuje na něco těšit a v něco doufat. Hlavně když z naprosté většiny zpráv o dění ve světě a hlavně doma se citlivějším povahám nemůže nezvedat žaludek. Chtělo by to, aby se alespoň naši fotbalisté odrazili ode dna. Pokud je ovšem tragická třicátá osmá příčka v žebříčku FIFA už oním dnem.
Brazilskému losování předcházela hrůza z toho, že bychom mohli dostat za soupeře Španěly a Francouze. Nakonec nás z papírově silnějších celků čekají Italové a Dánové. Měli jsme štěstí, shoduje se fotbalový národ. Tak hluboko jsme klesli! Byly doby, kdy tyto týmy měly strach z nás, neboť čeští fotbalisté byli schopni porazit kohokoli. Obávané Španělsko nás shodou okolností dnes čeká ve finále mistrovství Evropy fotbalistů do devatenácti let. Tenhle zápas by mladí měli vyhrát a odstartovat tak vítěznou vlnu, na které bychom se s našimi fotbalisty rádi svezli nejlépe až do Brazílie!

Samozřejmě že úspěchy sportovních reprezentantů nám život nezmění, společnost k lepšímu že nepromění. Spíše hrozí, že zrovna když fandíme svým sportovním hrdinům a když slavíme jejich úspěchy, zneužijí toho zloději, podvodníci či politici, a v tichosti vyhloubí nějaký tunel. Jenomže když se našim reprezentantům nedaří, je to ještě horší. Krade a podvádí se stejně, všichni jsou rozhádaní a v nějakém sporu a k tomu není ničeho, co by nás aspoň na chvíli dalo dohromady. Ten šťastný fotbalový los neznamená, že nemůžeme prohrát s Bulhary a Armény. Kulatý nesmysl je nevyzpytatelný. Mohlo být ale hůř. Z čehož plyne, že se možná vrací štěstí. A to je polovina úspěchu!