A zdá se, že jsme skutečně v maléru. Z podstaty konkurenčního boje plyne, že výhodné levné dovozy se po zlikvidování domácí konkurence prodraží. Háček spočívá v tom, že se konkurenční prostředí likviduje ve jménu volné soutěže, tedy ve jménu konkurenčního prostředí. Velcí požírají malé, až zůstanou dva tři monopolisté, kteří si rozdělí trh a diktují ceny.

Legislativa už nehlídá rozpínavost monopolů, nýbrž monopolům pomáhá ve jménu volné soutěže likvidovat obtížný drobný hmyz. Například s odvoláním na dumpingové ceny anebo nepovolenou státní podporu. Když se k tomu přidá tolerance nerovných soutěžních podmínek, deformace trhu různými dotacemi, úlevami, subvencemi, máme zde nakonec ve výsledku netržní, nesoutěžní prostředí, ve kterém lze spotřebitele ideálně oškubat. Už neplatí někdejší konstatování, že je zákazník pánem. Pánem je nadnárodní monopolista, jehož zájmy na globálním trhu zajišťují zákony prosazující volný obchod.

Potravinová závislost už nyní potraviny zdražuje a bude hůř. Jenomže docílit potravinové nezávislosti bude také něco stát. Navíc není reálné se vracet k ochranářským opatřením, zavádět cla a obnovovat na hranicích oplocení. Pravděpodobnější je, že co se tu v posledních desetiletích slučovalo, začne se štěpit, co nabobtnalo, splaskne. I potravinová nezávislost se přirozeně obnoví, když půdu pod nohama ztratí monopolisté, profitující z naší závislosti. Nejspíše není potřeba nic geniálního vymyslet. Postačí nepokračovat v tom, co nefunguje.